Buňka smrti: Noční můra vězňů koncentračního tábora v Dachau

Tento tábor, jeden z nejznámějších nacistických koncentračních táborů, byl symbolem nacistického teroru a genocidy. Osvobození koncentračního tábora přineslo úlevu a naději tisícům vězňů, ale také šok a hrůzu pro vojáky, kteří byli konfrontováni s nevýslovným zlem, které se odehrávalo za zdmi tábora.

Koncentrační tábor byl založen 22. března 1933 a stal se prvním trvalým koncentračním táborem nacistického režimu. Tábor byl umístěn poblíž města Dachau, severozápadně od Mnichova v Německu. Od svého založení až do osvobození zde bylo uvězněno více než 200 000 lidí různých národností, především Židů a Romů, ale také komunistů, Svědků Jehovových a homosexuálů. Přesný počet obětí není znám, ale odhaduje se, že v táboře zahynulo více jak 40 tisíc lidí.

Mezi nejznámější velitele tábora patřili Theodor Eicke, který ho založil a vytvořil základní pravidla pro správu koncentračních táborů, a Heinrich Himmler, který byl hlavním architektem holokaustu.

Jednalo se o malou, temnou a nevětranou místnost, která se nacházela v koncentračním táboře. Byla používána nacisty jako prostředek trestu a mučení pro ty vězně, kteří se provinili nebo byli nějakým způsobem považováni za problémové.

Vězňům, kteří byli umístěni do „buňky smrti“, bylo odepřeno nejen jídlo a voda, ale také neměli možnost se dostat aspoň na chvíli na denní světlo. V důsledku tohoto utrpení většina vězňů nakonec zemřela v důsledku psychického vyčerpání, dehydratace nebo hladem. Tato forma trestu byla zvláště krutá, protože způsobovala pomalou a bolestivou smrt, která mohla trvat dny, nebo dokonce týdny.

„Buňka smrti“ byla jedním z mnoha hrůzostrašných nástrojů nacistického teroru, které byly používány k potlačení odporu a udržení kontroly nad vězni.

Jedním z dalších případů, který otřásl veřejností a přitáhl pozornost ke zvěrstvům, které se udály v koncentračním táboře, byl příběh dr. Sigmunda Raschera.

Rascher byl německý lékař a SS-Hauptsturmführer, jež prováděl lékařské experimenty na vězních v Dachau za účelem výzkumu pro nacistický režim.

Jeho experimenty byly zaměřeny na zkoumání přežití člověka v extrémních podmínkách a vývoj nových léků a technik, které by mohly pomoci nacistickým vojákům. Jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších experimentů, které Rascher prováděl, bylo vystavení vězňů nízkým teplotám a následné pokusy o jejich následné ohřátí.

Vězni byli často svlékáni do naha a ponořeni do ledové vody nebo zanecháni na mrazu venku, dokud neupadli do bezvědomí nebo nezemřeli. Rascher poté zkoumal různé metody ohřátí a oživení těchto vězňů.

Příběh dr. Sigmunda Raschera a jeho experimentů vyvolal pobouření a zděšení u veřejnosti. Rascherovy experimenty posloužily později jako důkaz nacistických válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Když americké jednotky dorazily k Dachau, nebyly si vědomi celého rozsahu zvěrstev, která se za zdmi tábora odehrávala. Vojáci byli šokováni a znechuceni pohledem na hromady mrtvých těl, vyčerpané a vyhladovělé vězně.

Mnoho vojáků bylo natolik rozrušeno pohledem na tuto hrůzu, že se nedokázali ovládnout a zaútočili na německé vojáky a dozorce, kteří se vzdali. Osvobozující jednotky také zaznamenaly několik případů, kdy došlo k lynčování nacistických vojáků a dozorců, kteří se podíleli na provozu tábora. Tato zkušenost silně ovlivnila i samotné americké vojáky, kteří se stali svědky hrůz druhé světové války a holokaustu.

Vězni koncentračního tábora Dachau byli podrobeni nelidským podmínkám, nucené práci, hladu, nemocem a týrání. Po osvobození se spojenecké jednotky snažily poskytnout pomoc a lékařskou péči tisícům přeživších. Většina z nich byla natolik podvyživená a nemocná, že bylo nutné je hospitalizovat a postupně je rehabilitovat.

Osvobození tábora znamenalo pro vězně nový začátek a šanci na lepší život, ale mnozí z nich museli čelit dlouhodobým následkům nacistického pronásledování. Pro některé byla cesta k zotavení a návratu do normálního života mnohem delší a těžší, než by si kdokoli představoval.

Zdroj: holocaust.cz, The Guardian, unl.edu