Den obětí holocaustu. Příběh chlapce z Československa, kterého před smrtí zachránil Nicolas Winton

Jeho cesta do výsluní britské politiky je protkána vzpomínkami na rané dětství, kdy byl součástí dětského transportu židovských dětí, který organizoval Sir Nicolas Winton. Zařadil se tak mezi 669 šťastných dětí, které se do transportu dostaly.

Velmi dobře si pamatuje březen 1939, když Prahu obsadili nacisté a jeho otec musel před jistou smrtí útect. Jeho mamince už bohužel v útěku zabránilo Gestapo, ale malého Alfa nějakým zázrakem dokázala dostat včas do takzvaného Kindertransportu, který mířil do Anglie.

„Když dorazili nacisté, pamatuji si, že jsem musel vytrhnout obrázek prezidenta Beneše ze školní knížky a nalepit obrázek Hitlera. Po celé Praze byli němečtí vojáci,“ vzpomíná na školní léta v hlavním městě Československa Alf Dubs.

Na transport má jen kusé vzpomínky, ale v paměti mu utkvěly hlavně pohledy na německé vojáky, kteří s ledovým klidem přihlíželi na úzkostlivé rodiče, jak se loučí se slzami v očích se svými dětmi.

Cesta vedla přes Německo a Holandsko, aby po dvou dnech vlak dorazil na Liverpool Street, kde se shledal se svým otcem. Ten ovšem po pár měsících zemřel na infarkt.

Ve škole se učil anglicky. Ze života v Praze mu zůstalo jen pár fotografií z rodinného alba.

„Útěk z Prahy způsobil, že jsme ztratili téměř vše ze života, který jsme měli. Zanechali jsme za sebou svůj domov, téměř veškerý majetek a naši velkou rodinu a přátele, z nichž většina později zahynula v táborech,“ vzpomíná člen Sněmovny lordů, který začal v Anglii nový a nakonec i úspěšný život. „To, co jsme ztratili, bylo nahrazeno novými příležitostmi, které nám dal nový život, který jsme si dokázali vytvořit.“

V roce 1987 se stal generálním ředitelem Rady pro uprchlíky, a v roce 1994 dokonce členem Sněmovny lordů. Za velký úspěch považuje přijetí pozměňovacího návrhu, který měl zaručit větší příjem dětských uprchlíků bez doprovodu hlavně z oblasti Calais a řeckých ostrovů.

Alf pokračuje v boji za pomoc uprchlíkům i přes svůj pokročilý věk, ačkoli to není jednoduchá cesta. „Je to nedostatek naděje, který mě tak děsí ohledně dnešní situace uprchlíků. Při návštěvě několika táborů ve Francii, Řecku a v poslední době v Jordánsku jsem našel zoufalé lidi, včetně mnoha osamělých dětí, které nemají vyhlídky na nalezení nového života.“

Přál by si, aby společnost byla uprchlíkům více otevřená. Je potřeba si uvědomit, že tito lidé touží jen žít v klidu a míru svůj nový a lepší život.

„Když vzpomínáme na strašné události druhé světové války, doufám, že nám to také připomene lidskost, která se projevila dětem, jako jsem byl já – a uctíme ji tím, že budeme stát při sobě a přijmeme mezi sebe ty, které pronásleduje válka, aby i oni mohli žít v naději na lepší budoucnost.“