Článek
Narazil jsem na článek, který naráží na to, zda není na čase zavést vyhrazené pokladny pro důchodce například v supermarketech. Autor článku si v něm vytyčil jasný cíl. Zrychlit nákupní proces pro ty, kteří pořád někam spěchají. A právě senioři u pokladen jsou hlavním důvodem toho, že nestíhají být o minutu dříve na místě, kde už měli být před hodinou. Zkusili jste se však někdy na chvíli zastavit a popřemýšlet nad tím, kam vlastně pořád tak spěcháme? A za jakou cenu?
Žijeme ve světě, kde každá minuta má svou cenu a kde se zdá, že čas plyne proti nám. V celém v tom závodění za uběhnutou minutou však často zapomínáme na ty, kteří už svůj životní závod svým způsobem vyklusávají. Senioři, připomínající nám pomalejší a zamyšlenější chod světa, se nyní stávají obětí našeho neustálého shonu.
Autor původního článku měl možná svým způsobem dobré úmysly, ale ve svém návrhu na zavedení speciálních pokladen pro starší občany naráží na klíčový problém naší doby. Neschopnost nás všech trochu zpomalit a užít si přítomný okamžik. Je zvláštní ironií, že právě ti, kteří by nám mohli ukázat, jak si život více užívat, jsou těmi, kteří mají být odsunuti kamsi na okraj společnosti.
Je však skutečně spravedlivé vinit seniory za to, že nezvládají tempo našeho uspěchaného světa? Nebo bychom se spíše měli zamyslet nad tím, jakým způsobem jako společnost přistupujeme k procesu stárnutí a k samotnému stáří?
V našem zběsilém životním tempu snadno zapomínáme na hodnoty, jako je trpělivost a vzájemný soucit. Někdy to vypadá dokonce tak, že snad běžíme závod se svým vlastním životem. Jedné věci však neutečeme, a to je, že sami budeme jednou stát na straně, kterou chceme nějakým způsobem segregovat. I my mladí budeme jednou staří. To je totiž životní etapa, které tak jednoduše neutečeme.
Místo segregace a vytváření speciálních pokladen bychom se měli více soustředit na vybudování komunity, kde je podpora a vzájemná pomoc nabídnuta spontánně a s radostí.
Já sám, když vidím někde babičku nebo dědečka, který se potýká s novodobými technologiemi nebo má problém s odbavením v rychlém tempu, sám aktivně nabídnu svou pomoc. Proč? Jednoduše věřím, že vzájemná pomoc a pochopení by měly být základem každé zdravé a moderní společnosti. A to dokonce i bez nároku nějaké odměny, kterou mnohdy za svou pomoc očekáváme.
Možná se nám zdá, že naše hodiny tikají rychleji než kdy před tím, ale zkuste si sami odpovědět na jednoduchou otázku. Nejsem to právě já, kdo je ve skutečnosti ztracen v tomto nekončícím závodě? Možná by nebylo na škodu trochu zpomalit a naučit se znovu si vzájemně naslouchat. Naslouchat těm, kteří už mají co vyprávět a kteří nám mohou ukázat, že život není jen o tom, jak rychle se dostaneme z bodu A do bodu B, ale je to právě o té cestě mezi nimi.
V konečném důsledku, nejsou to právě tyto malá gesta pozornosti a pomoci, které by náš život učinily bohatším a smysluplnějším?
Autorský text
