Článek
Byl to šok…
Pro někoho příjemný, pro jiného zas tak úplně ne. Česko zažilo něco, co si málokdo dokáže představit, a nejeden z nás si konečně uvědomil, jak moc jsme na dodávkách elektřiny životně závislí.
Je pravda, že lepší den si ten drát, který to vše způsobil, pro svou únavu opravdu vybrat nemohl. Pátek dopoledne, zrovna kolem oběda, si jednoduše usmyslel, že si ustele na odlehlé louce a jako mávnutím proutkem pošle půlku republiky do fáze, kdy jsem měl pocit, že nám ke kompletnímu návratu do jeskyní chybí opravdu málo.
Kdo měl to štěstí a mohl využít nevynucené pauzy k procházce městem, které náhle ztichlo, naskytl se mu podivuhodný obraz. Zkolabovalo totiž úplně všechno, a bylo fascinující sledovat, jak rychle nás podobný výpadek dokáže uvrhnout do absolutního chaosu. Nádraží plná zmatených turistů, křižovatky, kde policisté gestikulovali pokyny, kterým už dnes málokdo rozumí.
A přitom všechno začalo tak nevinně. Z výpadku proudu jsem totiž nejdříve obvinil zcela nevinně vyhlížející šlehač. Zapojil jsem jej do zásuvky, abych ušlehal krém na dort, udělal dvě otáčky a prásk. Nastala absolutní tma a ticho. V duchu jsem si říkal, jaký mocný nástroj se mi dotal do ruky, když dokázal shodit proud v celé kuchyni. První kroky vedly samozřejmě k pojistkové skříni. A tam první překvapení. Všechny jističe na svém místě.
Postupně jsem zjistil, že problém nebude jen u mě. Nešel proud v bance, v celé ulici. Prostě nikde. Šťáva, bez které dnes už neumíme normálně žít, prostě zmizela.
Krátkodobé výpadky jsou běžné, člověk je bere s nadhledem. Ale když jsem pochopil, že tohle je větší ráže, zamířil jsem na web ČEZu, kde se dají zjistit informace o probíhajících poruchách. Jenže on nefungoval ani mobilní internet. Tedy fungoval, ale rychlostí, kterou pamatujeme z dob, kdy byl internet považován za luxus. Zapomeňte na megabity. Byl jsem rád za jednotky kilobajtů, než to celé spadlo.
Marné byly i telefonáty. Nastalo naprosté informační ticho. Nikdo netušil, co se děje. Z ulice přicházely „zaručené“ zprávy – že bez proudu je půlka republiky a možná i část Německa. Ve vší panice jsem vážně začal uvažovat o tom, že šlehač raději zakopu někde na odlehlém místě hluboko pod zem . Pořád jsem v něm totiž viděl hlavního viníka.
Ale kdy jsme se to vlastně dostali do bodu, kdy jsme úplně ve všem závislí na elektřině? V podobných chvílích si člověk uvědomí, jak jsme najednou odpojeni od všech zdrojů informací, podle kterých se máme v krizových situacích řídit. Kdo z nás má dnes doma ještě staré dobré rádio na baterky? Jedinou záchranou se v tu chvíli stává autorádio. Pokud ovšem nemáte smůlu a nesedíte v elektromobilu bez šťávy.
Mě nakonec zachránilo auto s dieselovým motorem. Nabíjel jsem si v něm mobil, jehož baterie neúprosně klesala k hodnotám, které signalizovaly blížící se osobní blackout. Ale největší záchranou bylo, že jsem si díky rádiu konečně poskládal, co se vlastně stalo. A taky se mi ulevilo při zjištění, že za to nemohl ten můj nešťastný šlehač, který už bych stejně nepoužil, protože dort, co jsem chtěl ten den dokončit, se v dávno nefunkční lednici proměnil spíš v teoretickou představu.
Ale víte co? Ta situace měla i své kouzlo. Města zvláštně ztichla. Nikdy jsem neviděl tolik lidí, kteří by si na ulici povídali. A opravdu si povídali, necivěli jen nepřítomně do displejů svých mobilů. Viděl jsem dokonce i náznak solidarity, když se u nedalekého stánku se zmrzlinou vytvořila fronta lidí, kteří pomáhali „zachránit“ zásoby rychle tající se pochoutky, který se v tento horký den nekompromisně měnila v kaši. I já si vystál frontu na jeden ten kopeček.
Blackout to byl dlouhý. Ale mohl být klidně ještě delší, a mně by to ani moc nevadilo. Ten svět bez elektřiny byl sice zpomalený, ale jaksi lidštější. A i když jsem to tušil už dřív, tahle zkušenost mě definitivně přesvědčila, že právě naše telefony a neustálé připojení jsou tím, co nám často brání být na světě skutečně přítomni.
Autorský text
