Je vojna to, co dnešní mládež skutečně potřebuje?

Představte si následující scénář: Mladý člověk s pobledlou tváří, typickým znakem únavy od dlouhých hodin strávených s očima přilepenýma k obrazovce, je vyslán do divočiny s pistolí v jedné ruce a s vojenskou mapou v druhé. Usměvavý vojenský instruktor ho vyzývá, aby postavil stan nebo se vypořádal s neposedným a těžkým, špinavým batohem, který doléhá jako balvan na jeho nezkušená bedra. Tento mladý člověk se sám sebe v duchu ptá: „Proč já?“

A naše společnost se také ptá: „Potřebuje dnešní mládež skutečně vojnu?“

Řekl bych, že tato otázka má mnoho různých odpovědí, v závislosti na tom, koho se zeptáte. Ale nejprve bych chtěl sdílet svou vlastní zkušenost. Osobně jsem vojnu nezažil. Ano, přiznávám se bez mučení, cítil jsem jistý odpor a vnitřní pocit, že mi ta vojenská zkušenost po lidské stránce vlastně nic nedá. V tomto názoru mě utvrzovaly i zkušenosti těch, co si vojnou prošli. Naštěstí pro mě jsem se dokázal vyhnout povinné vojenské službě díky civilní službě, která mi dávala větší smysl. A ačkoli to bylo před mnoha lety, stále si nemyslím, že by vojenská služba měla být jakousi povinností.

Ale co přesně by povinná vojenská služba přinesla našim mladým lidem? Některé názory argumentují tím, že by se mladí lidé naučili disciplíně, poslouchat příkazy, respektovat autority a samozřejmě, jak ovládat osobní zbraň. Ale já většinou slyšel jiné historky. Většina vzpomínek těch, co vojnu zažila v jednom kusem mluvila jen o tom, kolik lahví piva a kořalky se vypilo na baráku, jak si kdo prodloužil vycházky. Chvílemi jsem měl pocit, že jediné, co se na vojně spolehlivě naučili, bylo „chlastat a hulit“. Byla to pro ně forma útěku od povinností a reality všedního života.

Všimněte si, že ani jedna z těchto historek nepopisuje to, co bychom ve skutečnosti chtěli po naší mladé generaci. Není spíše naší povinností poskytnout jim prostředí, ve kterém se mohou rozvíjet, učit se a růst, místo toho, aby byli nuceni utíkat od svých problémů?

Dnes je řada možností, jak se zapojit do armády pro ty, kteří chtějí vojenský dril podstoupit. Mladí lidé, kteří chtějí sloužit své zemi, mohou vstoupit do armády zcela dobrovolně a získat potřebné výcviky a zkušenosti. Ale co ti, kteří tuto touhu nemají?

Není většího paradoxu než nucený dobrovolník. Nucení mladých lidí k tomu, aby se stali něčím, čím nechtějí být, je v podstatě ztráta času a zdrojů. A co je horší, riskujeme tím, že v nich jen vyvoláme odpor k tomu, co jsme chtěli původně v dobré víře podpořit.

Je třeba si uvědomit, že povinná vojenská služba z nikoho dobrého vojáka neudělá. To je jako dát někomu šachovou figurku a očekávat, že se stane šachovým mistrem. Bez skutečného zájmu, odhodlání a touhy stát se vojákem je těžké dosáhnout toho, aby mladý člověk, který je nucen strávit rok v kasárnách, náležitě přijal vojenský výcvik a potřebnou disciplínu.

Možná bychom měli přestat tlačit naše mladé lidi do rolí, které si sami nevybrali, a místo toho jim nabídnout širokou škálu možností pro jejich vývoj. Ať už to je služba v armádě, práce v dobrovolnických organizacích, studium na univerzitě, nebo výuka nového řemesla, je důležité, aby měli možnost vybrat si cestu, která pro ně má nějaký smysl.

V závěru chci říct, že dnešní mládež nepotřebuje vojnu, ale potřebuje prostor k rozhodování a růstu. Vlastně potřebují to samé, co jsme potřebovali i my v jejich věku. Vojenská služba může být pro některé skvělou cestou, ale neměla by být cestou jedinou. A rozhodně by neměla být cestou nucenou.

Zdroj: iRozhlas.cz