Kolik dětí ještě musí zemřít, aby válka na Ukrajině skončila?

Každý z nás si válku vyobrazuje trochu jinak. Většinou si představujeme jednotlivé obrazy zničených budov, hromady prachu a sutin, mezi kterými si hledá složitou cestu i sluneční svit. Denně se k nám dostávají zprávy, hltáme všemožné analytické komentáře, přemýšlíme nad geopolitickými manévry a nad dopady jednotlivých ekonomických sankcí. V tomto informačním ruchu však příliš často zapomínáme na ticho, které zůstává po těch, kteří již nemohou mluvit, po dětech, jejichž životy byly umlčeny válkou na Ukrajině.

Odpověď na otázku, kolik dětí ještě musí zemřít, aby válka skončila, není však otázkou čísel nebo nějakého plánování. Je to především otázka lidskosti. A také apel k nám všem, k naší společné citlivosti, k mravnímu imperativu, který nese každý z nás. Jak to tedy vyjádřit, aniž bychom sklouzli do jistého druhu sentimentality nebo se ztratili v chladných číslech jednotlivých statistik?

Možná nám pomůže, když ve své mysli ukotvíme jednotlivé příběhy. Válka není jen sledem událostí, je to převážně složitá mozaika jednotlivých lidských osudů. Jsou to nevinné oči dětí, které viděly příliš mnoho, a srdce rodičů, kterým válka zasadila tu nejbolestivější ránu. V každém z nich je příběh, který by se klidně mohl stát námětem na celovečerní film, každý z nich je nositelem jména a každý z nich měl své sny, které byly rozprášeny jako domečky z karet vichrem války.

Musíme si klást otázky místo odpovědí. Kolik tichých příběhů ještě potřebujeme vidět a slyšet, než se vzbudí naše svědomí a svědomí těch, kteří toto utrpení dokážou zastavit? Kolik fotografií s dětskými kresbami války před nás bude muset být položeno, než pochopíme jejich těžkou realitu? Každá ztráta života, obzvlášť toho dětského, je nekonečným příběhem, který měl příliš brzký konec.

Odpověď na položenou otázku v tomto textu nehledejte. Pamatujte však, že i když válka jednoho dne skončí, její stíny budou dlouho viset nad generacemi, které přišly o své dětství. Tyto stíny však budou těžkým dědictvím pro nás všechny. Některým z nás se může tato válka zdát jako vzdálený konflikt, jelikož na ni pohlížíme z bezpečí svých domovů. Pro ty, kteří ji zažívají každý den, je však každý den bojem o vlastní přežití. Nerovným bojem, který by neměl mít místo v nevinném dětském světě.

Když někdy takhle přemýšlím nad těžkými otázkami a odpovědi se mi vyhýbají jako stíny při západu slunce, snažím se alespoň vnitřně ponořit do příběhů těch, kdo jsou nejvíce zasaženi. Jsou to příběhy plné touhy po míru, o přáních pro lepší zítřky, a o neskonalé odvaze stát tváří v tvář bezmocnosti. Tyto příběhy, často nevyřčené, zůstávají ukryty v srdcích těch, co zůstali a vzpomínají. Každý z nás může být nositelem změny, jedním z těch, kdo ochraňuje plamen svíčky naděje, i když se zdá, že vítr naší reality je neúprosný.

Dívejme se na tento konflikt z jakékoliv perspektivy. Nezapomínejme však, že za každou cenu bychom se měli snažit zachovat lidskost v našich reakcích a odmítnout pohodlnost zapomnění. Válka na Ukrajině neskončí tichem našeho smutku nebo vyřčenými slovy. Můžeme však věřit, že každé další ticho, které přerušíme naší vlastní pozorností, naší laskavostí a námi sdílenými příběhy, můžou být krokem k tomu, aby děti, jejichž životy teď visí na vlásku, mohly jednoho dne znovu volně dýchat ve světě plném míru. A možná právě v těchto malých krůčcích spočívá ta největší síla, kterou proti nelidskosti války můžeme nasadit.

Zdroj: ČT24.cz, Seznam Zprávy