Článek
Pokud bychom se podívali do statistik, tak zjistíme, že v mnoha ohledech je země soběstačná. Jedná se hlavně o komodity, které jsou obrazem tradičního hospodářství založeného na lokalitě, ve které se Česko nachází. Jsme soběstační v chovu hovězího masa a mnohých zemědělských plodin, zeleninou a obilím počínaje a ovocem konče. U ovoce je potřeba brát v potaz, že zde se úroda odvíjí podle toho, jak je daný rok příznivé počasí, a svou roli zde hraje více faktorů.
Můžeme to vidět i nyní, kdy se pěstitelé snaží zabránit škodám, které jim způsobují aktuální výkyvy počasí. Nejvíce je ohrožena úroda meruněk, švestek a jablek.
Nejčastějším argumentem zastánců bývalého režimu je, že dříve jsme si toho více vypěstovali a nemusela se většina komodit dovážet. Tady je ovšem třeba hledat jiné důvody dovozu potravin, než že se drahá zemědělská půda přeprodává nenasytným developerům, kteří zde poté staví tzv. montovny. Mnozí farmáři vidí hlavní důvod toho, že se zbavují svých polí, zejména ve vzrůstajícím tlaku na cenu ze strany spotřebitelů.
A to je právě kámen úrazu. Ideální stav by totiž byl, aby se zde prodával chleba za dvacetikorunu a ideálně z české mouky. Tato představa je ovšem nereálná.
Tím, jak spotřebitelé tlačí na cenu, tak i supermarkety, které tvoří převážnou většinu zprostředkovatelů prodeje, tlačí na výrobce a dodavatele s cílem donutit je snížit cenu na mnohdy neúnosnou mez. V případě, že nejsou čeští producenti schopní prodávat své zboží za požadovanou cenu, řetězce se logicky poohlížejí po dodavatelích ze zahraničí.
Ale jak je možné, že v Česku vyprodukovaná pšenice je dražší než třeba ta ukrajinská?
Roli hraje více faktorů. Aktuálně se jedná o to, že nabídka převyšuje poptávku a výhodou té ukrajinské je, že nepodléhá tak přísným kontrolám kvality EU a nevztahuje se na ni CLO. Ohledně ukrajinského obilí lze spatřit ještě jeden zajímavý důvod. Obilí totiž jednotlivým evropským zemím nenabízí samotní ukrajinští pěstitelé, ale prodejci, kteří si rychle spočítali, že je pro ně výhodnější prodat obilí za sníženou cenu defacto za humny, než jej složitě dovážet do zemí, kam je primárně určeno.
Kontroly českých dozorových úřadů u obilí, masa nebo vajec z Ukrajiny neobjevily nevyhovující vzorek. Není důvod, aby Česko zakazovalo dovoz těchto produktů, jako to udělalo Polsko, Slovensko a další země. https://t.co/an1AymYsWU
— iROZHLAS.cz (@iROZHLAScz) April 20, 2023
Dalšími oblíbenými položkami, u kterých se často objevuje srovnávání cen, je kuřecí maso a vejce, a to hlavně z Polska. V tomto případě je drůbežářství štědře dotováno polskou vládou. Díky tomu se celková produkce dostává do přebytku a polští výrobci si tak můžou i výrazný export těchto komodit za pro české pěstitele nedosažitelné ceny. Stejné je to i s vepřovým masem. Zde by ovšem měly pomoci dotace ministerstva zemědělství určené na podporu českých chovatelů.
Neříkám, že hlavní vinu neseme jen my, spotřebitelé, ale hrajeme v tom zásadní roli. Pokud se totiž podíváme do doby, ve které žili naši prarodiče, zjistíme, že o svou soběstačnost jsme se připravili částečně sami. Dříve se u každého baráku potulovaly slepice, chovali jsme králíky a nejeden soused choval i nějakého toho čuníka.
Zvykli jsme si na pohodlí, které nám nabízí dnešní konzumní život. Cokoli si usmyslíme, máme totiž na dosah ruky a nemusíme ani hledět na roční období. Jen je třeba si zvyknout na to, že u sezonního zboží budou pravidelné výkyvy cen, jako jsme to viděli v případě paprik před dvěma měsíci.
Potravinová soběstačnost je hezká představa a částečně ji i naplňujeme, když podle poslední studie České zemědělské univerzity si Česká republika s produkcí potravin vystačí z 80 %. Ať už se nám to však líbí, nebo ne, bez importu se v dnešní době neobejdeme.
Zdroj: evropavdatech.cz, penize.cz
