Článek
Když jsem po volbách s napětím sledoval skládání nového kabinetu pod vedením Petra Fialy, přišlo mi to jako slibný start do nového školního roku. Všichni jsme s nadšením naslouchali jeho slovům o změnách, o stabilizaci a o zářné budoucnosti, která leží před námi. Mnoho z nás se rozhodlo, dát mu šanci a věřili jsme, že tentokrát přijde skutečná změna k lepšímu. Ale jako mnohokrát před tím se ukázalo, že volební sliby se často neliší od očekávání a zklamání nebo vystřízlivění přichází rychleji, než bychom si sami přáli.
To přirovnání k začátku školního roku jsem zvolil záměrně. I v něm jsme plni naděje a odhodlání, že tentokrát se do toho učení skutečně opřeme, budeme organizovanější a díky tomu dosáhneme výborných výsledků. Avšak po několika měsících zjistíme, že prvotní nadšení se jaksi vytratilo a začínáme si uvědomovat, že naše očekávání nejspíše zůstanou nenaplněná.
Jedním z klíčových slibů Fialova kabinetu byla stabilizace veřejných financí. Bohužel, namísto toho jsme svědky narůstajícího deficitu a neustálých hádek o rozpočtové priority, kdy jednomu resortu se kohoutek trochu přiškrtí, aby se tok peněz přesměroval do resortu jiného. Díky tomu tu máme vládní kabinet, který sliboval ekonomickou kázeň, který se ztrácí v jakémsi zmatku a chybí mu silný vůdce.
Dalším slibem byly změny ve struktuře státu. Měli jsme se dočkat efektivnějšího a transparentnějšího systému. Avšak realita je taková, že slibované reformy zůstaly kdesi na papíře. Jak se říká, papír snese všechno. Zdlouhavý byrokratický proces a politické handrkování brzdí pokrok a výsledky se stále zdají být v nedohlednu.
Nejhorší na tom všem je, že se Fialův kabinet začíná potýkat s rostoucí nespokojeností občanů, kteří na něj vsadili své hlasy. Ti, kteří doufali v lepší budoucnost, teď cítí frustraci a rozčarování. Je to jako očekávat na vysvědčení vyznamenání, ale zkazí vám ho trojka z mravů.
Volební průzkumy lze považovat za jeden z klíčových aspektů při hodnocení aktuálního vládního kabinetu a současné politické situace. Ten nejnovější jasně ukazuje, že lidé se čím dál tím více začínají obracet k politickým stranám, které jsou náchylné k populismu. Přesně to je výsledek frustrace a nedůvěry vůči tradičním politickým stranám.
Kdyby se volby odehrály v první polovině listopadu, drtivě by vyhrálo hnutí ANO (33,2 %), druhé by skončilo SPD (12 %) Tomia Okamury. Ukazuje to exkluzivní průzkum agentury STEM pro CNN Prima NEWS. Dříve druhá ODS (11,6 %) se ocitla nově na třetím místě před Piráty (10,2 %). Na… pic.twitter.com/0BXrKJ7feA
— CNNPrimaNEWS (@CNNPrima) November 26, 2023
Právě růst hnutí SPD je jasným indikátorem tohoto trendu. Lidé, kteří chtějí změnu a cítí se opuštěni tradičními stranami, hledají různé alternativy, ačkoli představený program může být buďto rizikem pro společnost jako celek, v lepším případě se jedná o sliby, které jsou zcela nereálné.
Já těmto lidem rozumím. Mnohdy je totiž pro člověka příjemnější poslouchat líbivé povídky o tom, že se máme dobře než čelit tvrdé realitě a složitým rozhodnutím, které jsou nezbytné pro skutečný pokrok. Je logické, že vláda, která přijde s nepopulárními opatřeními, vždy bude čelit silnému odporu veřejnosti. Oproti tomu strany, které hlásají to, co se voličům lépe poslouchá, budou občany vzaty na milost, i kdyby prosadily sebedrakoničtější opatření.
Pokud však nedojde k nárůstu důvěry v politické instituce a jejich schopnost řešit skutečné problémy, bude to mít za následek zpomalení pokroku a jako společnost nás to posune ne vpřed, ale o dva kroky zpět. Ale jak dosáhnout toho, aby politická scéna byla schopna reagovat na potřeby a očekávání občanů?
Svým způsobem může být i frustrace hnacím motorem pro nutnou změnu. Musíme však tlačit politiky k tomu, aby převzali odpovědnost za svá rozhodnutí. V nejlepším případě by nebylo na škodu uvažovat o tom, že za svá rozhodnutí by měli nést i jinou zodpovědnost než jen tu politickou.
Zdroj: Autorský text a iRozhlas.cz
