Článek
Politická rivalita byla vždy nedílnou součástí politického života, ale já se obávám, že to, čeho jsme svědky nyní, s běžnou politickou rivalitou moc nesouvisí. Nepamatuji si dobu, kdy by jeden politik druhého zcela běžně osočoval ze lži tak, jak se děje nyní. Opoziční politici viní ze lži vládu, ta si to samozřejmě nenechá líbit a oplácí stejnou mincí. Pomyslným vrcholem onoha dna je to, že ze lži je dokonce viněn sám prezident republiky.
Je to něco, co jsme tu neviděli ani v době, kdy na Hradě seděl Miloš Zeman nebo Václav Klaus. Zrovna v jejich případě se jedná o dva politiky, kteří se nikdy nebránili jít hlavou proti zdi a z jejich názorů a chování občas vstávaly vlasy hrůzou na hlavě nejen předsedovi vlády.
Jenže najít hlavního viníka této politické blamáže není zrovna jednoduché. Naopak, bylo by jednoduché a dětinské vinit z této situace jednu stranu. Nelze totiž jednoznačně říct, že za onen úpadek může vláda nebo naopak opozice. Dalo by se říct, že obě strany se na úpadku politické kultury podílejí rovným dílem.
A nejsme náhodou hlavním viníkem my, voliči? To my přece jednotlivým kandidátům a politickým stranám svěřujeme mandát prostřednictvím voleb. Přece to, jak se my rozhodujeme u voleb a které kandidáty si vybíráme do vedení země má největší váhu na tom, jak bude v konečném důsledku politická kultura vypadat.
Jenže to je možná ten největší problém. Místo toho, abychom volili pragrmatismus a slušnost, tak raději volíme toho, kdo nám naslibuje hory doly a promlouvá k nám běžnou řečí, kterou vidíme ve společnosti. Když se nad tím zamyslím, tak volby jsou jednoduše jako takové zrcadlo toho, jak vypadá naše společnost.
Ale máme vůbec na výběr? Bylo by řešením to, abychom jednou pro vždy poslali tradiční politické strany do propadliště dějin a dali raději šanci nově vzniklým stranám? Neznám odpověď na tuto otázku a nevím, jestli jsme jako společnost ochotni jít do takového rizika. To spočívá v tom, že jistá politická zkušenost je jistou výhodou, ale zároveň může být také brzdou pro lepší prosperitu.
Možná, že by jen stačilo se skutečně hlasitě ohradit vůči tomu, jak dnešní politika vypadá. Dát jasně najevo, že jsme svůj mandát nesvěřili politikům proto, aby se věčně dohadovali a obviňovali ze lží, ale proto, aby se společně snažili o to, aby naše země prosperovala a abychom mohli být hrdí na to, že žijeme v zemi jako je Česká republika.
Když se však dívám na náladu ve společnosti, tak se obávám, že lépe už bylo a že už bude jenom hůř. Je však možné, že se mýlím a byl bych za to nesmírně rád.
