Článek
Zcela bez diskuze hrají média klíčovou roli v tom, jak poté sami interpretujeme realitu kolem nás. A ta někdy může být tak trochu zkreslená nebo se může ztrácet v jakémsi mlžném informačním oparu. Reportáž v pořadu České televize 168 hodin o matce, která přišla o dceru během tragické události na filozofické fakultě, a způsob, jakým byla tato událost pořadem prezentována, vyvolala v mé mysli skutečnou bouři otázek. Jakým směrem se ubírá mediální etika na České televizi? A jak moc daleko je vlastně příliš daleko?
Nemohu se zbavit pocitu, že toto veřejnoprávní médium, které by mělo sloužit jako ten hlavní most mezi faktickou realitou a jejím veřejným vnímáním, pro mě neznámo kde ztratilo svůj hlavní směr. Reportáž, která měla odhalit bolest a nenahraditelnou ztrátu jedné rodiny, byla prezentována způsobem, který ve mně vyvolal skutečně zvláštní pocit. Místo empatie, kterou bych tak nějak logicky očekával, jsem najednou cítil rozčarování, jak je možné, že tak obrovská tragédie byla použita, nebo možná i zneužita, jako nástroj pro zvýšení sledovanosti, místo toho, aby posloužila jako upřímný příběh o ztrátě a smutku.
Začátek reportáže sliboval hluboký pohled do osobního utrpení matky, která ztratila svou dceru, ale její konec se vyvinul do scény, která působila všelijak, jen ne jako obraz seriózní žurnalistiky, kterou bych od České televize po právu očekával. Vývoj obsahu na veřejnoprávní televizi, kde se vždy kladl důraz na objektivitu a hloubku, se nyní zdá být ve stínu formátů, kde senzace získávají navrch nad informační hodnotou. To nejenže může erodovat důvěru veřejnosti v mediální instituce, ale také může vytvářet prostředí, kde povrchnost a honba za senzací mohou převládat nad pravdivostí a důkladností.
Dalo by se říct, že jedním ze znepokojivých aspektů této situace je, jak málo víme o skutečných obětech těchto tragédií. Příběhy, které by měly být v centru pozornosti, jsou často zastíněny povrchními narativy, které se soustředí více na dramatizaci než na skutečnou podstatu události. Tento přístup nejen že škodí památce těch, kteří tragédii zažili, ale také brání veřejnosti v hlubším porozumění a empatii k těm, kteří se stali oběťmi. A možná právě díky tomu, že tyto příběhy nejsou zveřejňovány, je zde prostor pro tvorbu senzacechtivých reportáží, které ovšem nemají v České televizi dostat prostor v jednom z jejich nejsledovanějších pořadů.
Zařazení takového obsahu, který má málo společného s kvalitní žurnalistikou, signalizuje dost znepokojivý trend. Jsem si vědom, že každá televize, i ta veřejnoprávní, bojuje všemi prostředky o přízeň diváka. Ale právě veřejnoprávní televize by neměla ani v takovém případě sahat po formátech, které podkopávají její základní účel – informovat, vzdělávat a poskytovat prostor pro kritickou diskusi.
Možná by stačilo, aby se vedení České televize zamyslelo nad svou hlavní rolí v moderní společnosti. Je třeba znovu najít způsob, jak vyváženě informovat o tragédiích s dostatečnou citlivostí a respektem k obětem. Je třeba se vrátit k základům žurnalistiky, kde pravdivost, objektivita a etika nejsou jen prázdnými slovy, ale musí být vždy těmi základními a pevnými pilíři, na kterých stojí celý systém. Jedině tak získá Česká televize opět svou ztracenou tvář důvěryhodného mostu mezi realitou a jejím vnímáním veřejností.
Zdroj: Česká televize
