Můj život v kuchyni: Od umývání nádobí k respektovanému šéfkuchaři

Tedy ne tak úplně. Ale v Čechách v době ekonomické recese to nebylo ve výběru zaměstnání zrovna nijak růžové. Bylo to v době, kdy jsme se sotva vzpamatovali z éry komunismu a tak, když se naskytla příležitost pracovat v divokém Skotsku, zabalil jsem své věci, rozloučil se s rodinou a s těžkým srdcem jsem usedl na palubu letadla.

Nevím, jestli se to dá nazvat odhodláním nebo zoufalstvím, ale věděl jsem, že je to možná něco, co prostě musím podstoupit. Nebylo to ani tak o penězích, ale o cestě, o poznávání, o rozšíření obzoru, který mi doma scházel.

Neseděl jsem ve stísněném prostoru nízkonákladové letecké společnosti se širokýma očima a snem o dobrodružství, ale dumal jsem hrůzou a nervozitou z toho, co přijde.

Zemi, kterou jsem si vybral pro své dobrodružství, jsem znal jen z televize a internetu. Skotsko, země hrdých válečníků, kouzelných hradů a nádherné, ale drsné krajiny. Ale věděl jsem, že za tím vším je skutečný život, který není tak růžový, jak se může zdát.

Svou práci ve Skotsku jsem začal v kuchyni michelinské restaurace, ale ne jako kuchař. Ne, začínal jsem jako umývač nádobí na samém dně kulinářského žebříčku. Umýval jsem hory nádobí, drhl připálené pánve a udržoval kuchyň v čistotě. Byla to dřina, ale byl jsem naučen si nikdy nestěžovat.

Mým úkolem bylo udržovat lesk nádobí a pánví, které přišly ze světa fantazie a umění, kde šéfkuchař vytvářel kulinářské skvosty.

Můj otec mi kdysi vštěpil myšlenku, že každá práce je důležitá a že má svou hodnotu. A tak jsem se i v této pozici soustředil na to, abych byl ten nejlepší. Byl jsem rychlý, efektivní a všímal si detailů. Možná to bylo právě to, čeho si šéfkuchař všiml. Mohla to být i jen náhoda, ale postupně mě bral více za oponu kulinářského divadla.

Nikdy nezapomenu na tu jednu chvíli, když se šéfkuchař na mě usmál a podal mi svůj nůž. Bylo to jako rituál jakéhosi osobního přechodu. Byl jsem příliš v šoku na to, abych pochopil, co se vlastně děje, když mě nechal servírovat první jídlo, které mířilo k zákazníkovi.

Pod jeho vedením jsem se naučil respektu k surovinám, neplýtvat a kombinovat přísady a chutě, o kterých jsem nikdy předtím ani neslyšel. Začal jsem chápat, že vaření není jen o přípravě jídla, ale že je to umění, že je to o kombinování chutí a textur, o tvorbě něčeho, co potěší nejen chuťové buňky.

Restaurace stále funguje. Pouze se změnil šéfkuchař.

Netuším, jestli ve mně tenkrát viděl nějaký talent, nebo jen touhu po poznání. Mé ruce, které byly zvyklé na umývání nádobí, začaly jemně a pečlivě manipulovat s potravinami, mé oči, které byly zvyklé na špínu a mastnotu, začaly vidět krásu v jednoduchosti a přirozenosti surovin. A mé srdce, které bylo plné touhy po nových zážitcích, začalo bít rychleji.

Po nějaké době strávené ve Skotsku jsem se rozhodl vrátit do Česka. Bylo to těžké rozhodnutí, ale stýskalo se mi po domově. Než jsem odjel, oslovil jsem několik restaurací v Česku a nabídl jim své služby. Jedno jsem však věděl určitě. Věděl jsem, že nechci někam, kde budu jen smažit řízky nebo vařit z polotovarů. A takových restaurací u nás bylo tehdy opravdu pramálo.

K mému úžasu se ozvala jedna z mnou vybraných restaurací. Vzali mě hned. Sice jako kuchaře, ale to mi nevadilo. Byl jsem vděčný za příležitost a začal pracovat s tím samým zápalem a odhodláním, které jsou pro mě tak typické.

Přestože jsem začínal jako obyčejný kuchař, brzy jsem získal reputaci pro svůj zvláštní styl vaření a přístup k jídlu. Každý talíř, který jsem poslal na stůl, byl jako malé umělecké dílo.

I zde byl každý den plný výzev, stresu a nekonečného učení. Musel jsem se naučit mnoho nových technik, zvládnout pro mě neznámé recepty a porozumět novým surovinám. Ale nikdy se nevzdávám. Věděl jsem, že pokud chci dosáhnout svých snů, musím pracovat tvrdě a neustále se učit.

Když se podívám zpětně na svou kulinářskou cestu, uvědomuji si, jak daleko jsem došel.

V kuchyni jsem se vždy cítil jako doma. Miloval jsem vůně a chutě, miloval jsem tu zvláštní energii a ruch, který tam vládl. Ale nejvíce ze všeho miluji výzvy. Miluji to, jak mě vaření nutí překonávat své limity a neustále se učit a růst.

Cítím se vděčný za všechny příležitosti, které mi život dal. Cítím se vděčný za všechny lidi, kteří mi pomohli na mé cestě. Ale především se cítím vděčný za tu malou, hrůzyplnou cestu do neznámého Skotska, která mi otevřela dveře do světa, který jsem nikdy předtím neznal.

Dnes, když se ohlížím zpět na svou cestu, vidím mladého muže, který stál u umyvadla a snil o něčem víc. Vidím sebe, jak se učím, jak rostu a jak se stávám tím, kým jsem dnes, šéfkuchařem.

Ať už jste kdekoliv na své cestě, pamatujte, že každý někde začíná. Ať už jste u umyvadla, na cestě směřující k novým dobrodružstvím, vaše cesta je jedinečná a plná možností. Tak jako ta moje. A jednoho dne se budete moci ohlédnout zpět a říct: „Zvládl jsem to. Jsem šéfkuchař.“