Článek
Bylo mi tehdy 16 let a na smlouvě o samostatnosti České republiky sotva stihl zaschnout inkoust z pera Václava Klause, když mediálním prostorem hýbaly blížící se olympijské hry v japonském Naganu. O největší rozruch se postaral hokejový turnaj, kde měly poprvé v historii možnost startovat největší hvězdy NHL. Turnaji se nakonec začalo přezdívat turnaj století. A to on byl.
Česko v té době řešilo mnoho politických problémů a nálada ve společnosti nebyla zrovna nakloněná nějakým radostem. Učili jsme se tehdy, jak se vlastně dělá ta demokracie a hokejový svátek šel tak trochu stranou.
Výprask na Světovém poháru
Svou zásluhu na tom měl i neúspěch ve Světovém poháru, kde ostudná prohra s výběrem Německa, který v té době neměl takové kvality jako dnes, nedávala mnoho nadějí ani do olympijských her.
„Seděl jsem s ním na tribuně, zápas jsem nehrál. Pamatuju si, že mi řekl, že s tím hokejem musíme něco udělat, protože prohrát 1:7 s Němci je nepřijatelné,“ vzpomíná po letech Jiří Šlégr.
Tehdy z tribuny v Garmisch-Partenkirchene sledoval tým s jiným osudovým mužem. Ivan Hlinka tehdy trénoval v Itálii a český hokejový fanoušek by na bývalého skvělého útočníka málem zapomněl, ale osud tomu chtěl jinak. V roce 1997 dostal opět důvěru hokejového svazu a převzal reprezentaci před mistrovstvím světa ve Finsku, kde získal bronz.
Fenomén Ivana Hlinky
Úspěch ve Finsku mu otevřel dveře do olympijského turnaje. Český tým se neskládal snadno. Z hokejového svazu přicházela doporučení na hokejisty, kteří by na turnaji určitě neměli chybět. Ivan Hlinka si ovšem prosadil svůj tým, který si sám poskládal a kterému věřil. Zajímavostí je, že s většinou vybraných hráčů před tím nemluvil. Netušil tak, jestli hráči, které si vysnil, budou chtít vůbec na turnaj odjet.
Tým skládal společně se Slavomírem Lenerem, který na jména, která se objevila na papíře zíral trochu nevěřícně. Většinu jmen viděl poprvé v životě. Jágr, Hašek, to už byla tehdy velká jména, ale pro Lenera a zámořské hráče byla většina oznámených reprezentantů velkou neznámou. Hašek sám na to vzpomíná, že při prvních trénincích nebylo snadné si organizovat obranu, když hráče před sebou neznal, a tak na sebe různě pokřikovali.
„S deseti hráči jsem se viděl poprvé v životě a představoval jsem se s nimi. S Petrem Svobodou jsme se dívali na Jardu Špačka: Hele, ten kluk má docela dobrou střelu. To je útočník, nebo obránce? Patera, Procházka, Hejduk. Spousta kluků, kteří hráli výborně v lize, ale já jsem byl osm let někde jinde. Já jsem je neznal, jen jsem o nich někde četl,“ vzpomíná s úsměvem legendární Dominátor.
Vladimír Růžička se stává kapitánem týmu
První setkání kompletního týmu pro olympijské hry se uskutečnilo teprve několik hodin před zahájením turnaje. K týmu se nakonec připojil i Vladimír Růžička, který na turnaj cestoval jen díky osobě Ivana Hlinky.
Sestava v odborných hokejových kruzích vyvolala značné rozpaky a vyvstala otázka, co s týmem, kde páteří jsou hráči z domácí soutěže, chtějí trenéři provést, aby byli schopní konkurovat tehdejším hokejovým velikánům jako Pavel Bure, Teemu Selänne, Tony Amonte, Wayne Gretzky a mnoho dalších.
Ivan Hlinka svému týmu ovšem bezmezně věřil a svým postojem mu dodal patřičný klid. Legendární jsou jeho proslovy k hráčům, když například Dominika Haška hecoval se slovy: „Dominiku, když ty nepustíš žádný gól, tak my ten jeden určitě dáme a pak vyhrajeme.“
Dobrý start do turnaje je základ úspěchu
Dokázal hráčům vštěpit to, aby věřili ve vlastní sílu a pochopili, že proti nim stojí jen lidi, kteří mají dvě ruce a dvě nohy a drží hokejku. Nejsou to nadlidi.
První ostré utkání ukázalo, že český tým se nemusí bát velkých jmen a dokázal porazit tým Finska 3:0. Druhé utkání bylo jasně v režii českých hokejistů, když tým Kazachstánu vyprovodil do šaten výsledkem 8:2.
A pak přišlo Rusko…
