Článek
Den po napadení Ukrajiny ruskou armádou si mnoho lidí řeklo, že jsme se probudili do nového světa. Jednalo se o reakci na opětovné porušení mezinárodních práv ze strany Ruské federace. Politické jistoty, které jsme považovali za neotřesitelné, se najednou vypařily.
Evropa žije v iluzi míru
Od smrti Adolfa Hitlera jsme se mohli domnívat, že touha bez skrupulí ignorovat veškeré zákony a humanitární dohody a prohlásit násilí za legitimní je minulostí. Hranice v Evropě jsme považovali za nedotknutelné, až by se dalo říct za posvátné. Většina Evropanů nezažila za svůj život nic jiného než mír a nenásilí. Bylo to něco, co jsme považovali za zcela přirozenou skutečnost.
Ovšem iluze míru skončila i díky tomu, že jsme rychle zapomněli na dějiny lidstva. Evropa svým sjednocením chtěla ukončit dlouhou historii násilí na starém kontinentu. Tím se oslabilo historické povědomí o barbarstvích konaných ve 20. století.
Válka tu ovšem byla stále s námi, jen se nám ji podařilo vytlačit za hranice evropského společenství. Přitom v 21. století bylo vedeno více jak třicet válek. Čína, Korea, Vietnam, Irák nebo Afghánistán. Převládala víra, že demokracie, tržní hospodářství a volný obchod tvoří natolik atraktivní celek, že jeho rozšíření do těchto zemí bylo bráno s jakousi jistotou.
Putinovo přání rozdělit západ se nenaplnilo
Ruský útok na Ukrajinu měl překvapivý účinek. Evropu a západní svět nevyděsil. Vladimir Putin rozpoutáním konfliktu nedosáhl kýženého úspěchu, kterým měl být rozpad západního společenství. Právě naopak dodal transatlantické alianci prostor k potřebné renesanci.
Středem evropského zájmu se zničehonic stala Ukrajina. Najednou byla Evropa přenesena z periférie do samotného středu konfliktu a tím se náš pohled na konflikt na Ukrajině nerozšířil, ale spíše zúžil.
Od konce druhé světové války tu nakonec máme období, kdy Evropa přestává ovládat koloběh světa a tuto moc ztratila také transatlantická aliance. Z politického, sociálního, ekonomického a společenského hlediska je Západ pravděpodobně to nejlepší, co moderní svět dokázal vytvořit. Ovšem už přestává být tím středobodem světa, ke kterému se chtějí všichni připojit.
Německo jako globální mocnost?
Jisté změny již můžeme sledovat v případě Německa, které se právě probudilo z spánku týkajícího se bezpečnostní politiky a sílí určité hlasy, že Německo by mělo hrát ústřední roli v novém uspořádání světa. Olaf Scholz již hledá spojence, se kterými by společně překročil zaběhnuté stezky minulého století.
Německý kancléř často hovoří o nově vznikajících státech v Africe, Asii, Karibiku nebo Latinské Americe, které by mohly mít větší slovo v globálních otázkách. Německé myšlení se ovšem ubírá směrem, že střed světa byl měl zůstat v Evropě a s tímto postojem bude velmi těžké získat nová spojenectví.
Velkým tématem může být také uplatňování základních lidských práv, která jsou v těchto zemích vykládaná velmi odlišným stylem.
Historie uplatňování lidských práv
Základní lidská práva jsou považována za všeobecně platná, ale jejich uplatnění je prováděno někdy zvláštním způsobem. Americká deklarace nezávislosti uvádí, že všichni lidé jsou si rovni. V 18. století byla skutečnost poněkud jiná a autoři deklarace eufemisticky vycházeli z toho, že lidská bytost se rovná běloch.
I když se tento pohled na lidskou bytost postupně rozšiřoval, zůstává stále základním hříchem západního chápání lidských práv. Dnes je nesporný fakt, že všechny lidské bytosti mají mít stejná lidská práva. Skandální je ovšem fakt, že nám trvalo příliš dlouho, než jsme to pochopili.
Ne všechny národy světa se ovšem dočkaly svého vítězství v boji za lidská práva. Několik let poté, co Spojené státy získaly svou nezávislost, Haiti bojovalo za zrušení otroctví pod vedením Françoise-Dominique Toussaint Louverture. Touha po svobodě a sebeurčení se rychle rozšířila do celého světa. Antikoloniální hnutí se v Indii zformovalo na konci 20. století.
K němu se snažily připojit i africké národy, ale Západ se všemi prostředky snažil zpomalit nebo zabránit rozpadu svých kolonií. Zlomovým okamžikem byla druhá světová válka, která vrátila na světlo myšlenku vytvoření stabilního světového řádu. Ta nakonec vedla k založení Organizace spojených národů v roce 1945.
Západní svět se rozpadá
Ruský útok na Ukrajinu nám ukazuje, že západní uspořádání světa nelze považovat za jakýsi kámen mudrců a vzhledem k vzrůstající ruské hrozbě je třeba hledat nové aliance. Mnohem více diplomatické pozornosti si zaslouží státy jako Kanada, Austrálie, Tchajvan, Jižní Korea nebo Japonsko.
Zavedené demokracie mají jednu slabinu. Znají jen mír a veškerá jednání jsou vždy podložená uzavřením jisté smlouvy. Demokracie jen zřídka uvažuje o mimořádných událostech. Nová doba nás ovšem nutí myslet a jednat strategicky. Nejde už jen o vojenskou pomoc Ukrajině, ale je potřeba vynaložit rozhodné úsilí získat co nejvíce států pro alianci, která se neomezí jen na všeobecná humanitární prohlášení.
Aktuálně se hovoří o politice liberálního internacionalismu, která kombinuje chytrou politiku uplatňování lidských práv s důslednou snahou o volný obchod. Skončilo by tak „vykořisťování“ Organizace spojených národů protizápadními státy.
Zdroj: Foreign Affairs, Die Welt
