Nechci slevu zadarmo aneb Jak slevové kartičky rozdělují zákazníky a narušují soukromí

Jít dnes nakupovat bez slevové kartičky je téměř nemyslitelné. Není obchod, kde by se vás nezeptali, zda jste členem jejich věrnostního programu. Pokud nejste, tak vás výměnou za pár osobních údajů ochotně do programu zařadí během několik vteřin. Většina z nás, s vidinou ušetření nějaké té koruny, je ochotna na sebe prásknout skoro cokoli.

Věrnostní systém jsem vždy chápal tak, že jsem odměňován za to, že u obchodníka utrácím své peníze, a když u něj utratím jistý obnos, dostanu slevu třeba na příští nákup nebo nějaký ten dárek za věrnost.

Co se ovšem děje v poslední době hlavně v supermarketech, nad tím zůstává rozum stát. Nebudu jmenovat konkrétní obchody, ale většina z nás pochopí, o kterých supermarketech je řeč.

Jedná se o obchody, kde se na pultech objevují dvojí ceny. První cena je „standardní“ maloobchodní cena a ta druhá, která je výrazně levnější, platí jen pro držitele slevové kartičky. Že by jakýsi nový příklad „pozitivní“ diskriminace?

Mám to snad brát tak, že zákazník, který není ochoten poskytovat své osobní údaje kdekomu, nemá právo nakoupit si za normální ceny? Protože co si budeme namlouvat, ceny, za které je zboží nabízeno pro zákazníky, kteří nemají věrnostní kartu, absolutně neodpovídají realitě na trhu. Cena je ve většině případů uměle navýšena ne o pět nebo deset procent, ale třeba i trojnásobně.

Pojďme se na to podívat z pohledu obchodníků. Vaše osobní údaje a nákupní historie jsou pro ně jako zlatý důl. Znají náš věk, pohlaví, naše zájmy, a dokonce i to, jaké zboží si nejčastěji kupujeme. Tyto informace jim pak umožňují cílit reklamní akce přímo na nás a vytvářet nabídky, kterým se jen těžce odolává. Zní to jako personalizovaný zážitek, ale vězte, že jste se právě stali součástí velmi sofistikovaného marketingového nástroje.

Na straně druhé se však zákazník, který není ochoten poskytnout své osobní údaje, ocitá na marginálním okraji tohoto klubu výhod. Je nucen platit ceny, které jsou uměle navýšeny, a nemá nárok na žádné „exkluzivní“ nabídky. To samé platí i v případě, že svou věrnostní kartičku nemáte zrovna u sebe.

Co by nás ovšem mělo zajímat nejvíce je to, co se vlastně děje s našimi osobními údaji, které tak ochotně a bezmyšlenkovitě poskytujeme? Jsou snad zpracovávány a prodávány třetím stranám? Nebo ještě jinak, na kolik je náš e-mailový účet vlastně ceněný na marketingovém trhu? Jsme ochotni si připustit, že za určitou slevu jsme ochotni přehlédnout potenciální zneužití našich dat?

Nákup v supermarketu se vlastně změnil ve formu jakéhosi sociálního experimentu, který nás rozděluje na dva typy zákazníků. Jak daleko jsme ochotni zajít pro získání nějaké té slevy? A co platíme výměnou? Odpovědí může být ochrana našeho soukromí a klidná mysl, že nakupujeme za „spravedlivé“ ceny.

Věrnostní programy a slevové kartičky, původně navržené jako výhoda pro zákazníka, se staly nástrojem, který nás nenápadně, ale jistě rozděluje. Je čas, abychom se nad tím zamysleli a sami si zodpověděli na otázku, zda nám pár korun úspory stojí za to ztratit velký kus našeho soukromí a možná i naši duševní pohodu.

Autorský text