Článek
Oslavy vládních politiků, že se podařilo dodržet plánovaný schodek státního rozpočtu jsou na můj vkus až příliš hlasité. Ano, je pravda, že se podařilo vyhnout černým scénářům, které veřejnosti po celý minulý rok prezentovala opozice. V každém případě tyto oslavy mohou v mnohých vyvolat falešné naděje a ve mně osobně to vyvolává pocit, že vládním politikům nejde ani tak o ten výsledek, ale spíše v tom vidím jakousi dětinskou radost z toho, jak že to té opozici „natřeli“.
Když se podíváme na celou situaci prostými fakty, tak vidíme, že stát si vedl nepatrně lépe, než jak bylo původně plánováno. Celkový schodek činí 288,5 miliardy korun. Je tedy o 6,5 miliardy nižší a oproti rozpočtu v roce 2022 se jedná dokonce o pokles o 71,9 miliardy. Je tohle všechno však dostatečný důvod k bujarým oslavám?
Samozřejmě je fajn, že konečný schodek je nižší, než se očekávalo, ale nic si nenalhávejme, pořád je to schodek a není úplně zanedbatelný. Schodek, který se v danou chvíli stává zátěží ani ne tak pro nás, jako pro budoucí generace a který ukazuje na pokračující problémy v našem finančním systému.
Některá vyjádření k rozpočtu zrají jako víno 🙂
— Zbyněk Stanjura (@Zbynek_Stanjura) January 5, 2024
❌ @KarelHavlicek_: "Rozpočet 2023 je ztracen. Snaha Z. Stanjury něco změnit je už jen ovívání mrtvé pokojské."
❌ @alenaschillerov: "Šance dodržet schodek je nulová. Chybí nějakých 150 miliard. Ministr financí bude muset přijít s… https://t.co/UyIs2dNQR1
Je to zhruba tak stejné, jako kdyby finští junioři včera slavili, že nakonec nedostali od českých lvíčat deset branek, ale pouze osm. Je to sice menší zlo, ale pořád zlo. Nelze to pojmout jako nějakou formu vítězství, jen kvůli tomu, že výsledek není tak hrozivý, jak jsme původně očekávali.
Stále je třeba pamatovat na ty miliardy korun, které jdou jen na samotné úroky z dluhů. Každá koruna, která jde na úroky, chybí zákonitě jinde. A je jedno, jestli je to ve školství, ve zdravotnictví, nebo na investicích do infrastruktury.
Samozřejmě je dobře, že se černé scénáře opozice nakonec nenaplnily. Ale toto málo by nám rozhodně nemělo stačit jako důvod k přílišnému veselí. Rozumný politik nemůže přece na takový výsledek být pyšný. Spíše by si sám sobě měl přiznat, že i když jsme se vyhnuli nejhoršímu, stále jsme hodně daleko od zdravých veřejných financí.
Mělo by to pro nás být i takové varování, že jsou stále potřeba hlubší změny, abychom se dostali na udržitelnou cestu. To poslední, co teď totiž potřebujeme, je politické jásání nad špatnými výsledky.
