Článek
Pokud jste i vy o tomto nezvykle teplém víkendu neodolali slunečním paprskům a vyrazili na procházku, nebo na kole, jistě jste narazili na fenomén v podobě invaze elektrokoloběžek. Ať se nám to líbí, nebo ne, jsou jednoduše všude a nejčastěji tam, kde nemají vlastně co dělat.
Proti této invazi se rozhodli bojovat i naši zákonodárci a díky jejich aktivitě vešla v platnost povinnost zajistit si povinné ručení u těch elektrokoloběžek, které jsou konstrukční rychlostí připomínají spíše malé motorky. Jenže ani toto opatření invazi nijak nezabránilo, a jak jsem dokonce sám zjistil, mnoho lidí o novém opatření nemá ani potuchy nebo si s tím nijak zvlášť hlavu neláme.
Při své procházce kolem jednoho severočeského jezera, kde se to elektrokoloběžkami skutečně jen hemžilo, jsem se zeptal několika náhodných vlastníků pekelného stroje, zda o povinnosti mít sjednané povinné ručení vědí a v případě, že ano, zda jej tedy mají.
Ve většině případů jsem se setkal s nechápavým pohledem, který jasně ilustroval to, že o tomto nařízení slyší prvně asi až ode mě. To asi není zase tak překvapivé. Mnohem více překvapivé zase pro mě bylo to, že se našlo i několik elektroběžců, kteří o tom ví, ale sjednat si ho zatím neplánují. Jaké jsou jejich důvody?
Stejně jako u cyklistů, kteří by si při své vyjížďce neměli dle zákona dopřát ani onen osvěžující pohárek lahodného moku, spoléhají na to, že to nemá, kdo pořádně kontrolovat a vymáhat.
Asi každý z nás již mnohokrát četl nebo zaslechl, že policistů je nedostatek a představa toho, že u každého chodníku a na každé cyklostezce bude stát strážník a kontrolovat ony hříšníky je jednoduše nereálné. Je možné, že se sem tam objeví namátkové akce, které nové nařízení budou kontrolovat, ale nemyslím si, že i během nich dojde k nějakému masivnímu zabavování elektrokoloběžek, ale spíše bude většina případů řešena domluvou. Pokud se tedy nebude jednat o závažnější prohřešek v podobě nehody.
Samotnou kapitolou jsou sdílené elektrokoloběžky ve větších městech, kde si je může půjčit kdokoli. Nejčastěji se jedná o alkoholem posilněné turisty. Elektrokoloběžky se tak díky tomu povalují na veřejném prostranství, mnohdy i zničené, nebo jsou odkládány na místa, která k tomu nejsou určená. Právě sdílené elektrokoloběžky jsou trnem v oku právě chodcům, pro které znamenají největší nebezpečí.
Spíše si myslím, že to dopadne stejně, jako je to v případě cyklistů. Právě na jejich případě je vidět, že i znalost zákona, který jim jasně zakazuje požití alkoholických nápojů, nemůže zabránit jeho porušení, když holt chybí ona kontrola. A přesvědčit se o tom můžete o libovolném víkendu, jakmile je venku příznivé počasí. A poznat cyklistu, který si dopřává nějaké to pivečko u nejbližšího kiosku lze vcelku jednoduše podle užitého stejnokroje.
Přirovnání cyklistů a uživatelů elektrokoloběžek není tak čistě náhodné. Stejně tak kolo, tak i koloběžku byste měli po chodníku vést. Jenže se to neděje a tím se stávají nebezpečím hlavně pro chodce. Ani jeden z těchto dopravních prostředků není moc slyšitelný a nejčastěji se o něm dozvíte až ve chvíli, kdy na něm někdo kolem vás prosviští.
Netvrdím, že by bylo lepší, aby se toto nařízení nějak striktně vymáhalo. Je mi jasné, že toto není v silách strážců zákona. Ale určitě by nebylo od věci využívat pro svou jízdu místa, která jsou k tomu určená. Myslím si, že naše silniční síť je dostatečně široká.
A když už tedy musíme využít pro svou jízdu chodník, tak jistě lze i zde jet takovým způsobem, aby nemuseli chodci, pro které je chodník primárně určen, hledat bezpečný úkryt v nejbližším křovisku.
Použité zdroje:
