Státní kasa nemůže sloužit jen k vyplácení důchodů

V každém případě je potřeba si uvědomit, že stát by se měl chovat jako řádný hospodář. Musí vycházet z příjmové stránky státního rozpočtu a z toho pak pokrýt tu výdajovou. Při porovnání těchto dvou aspektů by v ideálním případě měla na konci svítit nula. V ještě v lepším případě by měla skončit v přebytku.

Mnoho lidí se nechce prokousávat hromadou informací, obzvlášť těmi, kterým mnohdy ani nerozumí. Jenže to je právě ten kámen úrazu. V tom případě se nezdráhají komentovat kroky vlády jako útok na peněženky občanů, kde jediným cílem je oškubat nebohé důchodce.

Zkusím tedy nastínit situaci tak, aby byla lehce pochopitelná a srozumitelná i pro někoho, kdo není ekonomicky tak zdatný, aby problému přišel na kloub.

Státní rozpočet funguje stejně jako ten rodinný

Představme si svůj vlastní rodinný rozpočet, kde hlavním zdrojem příjmu je výplata dvou dospělých lidí. To je cifra, se kterou musíte každý měsíc pracovat. Část vyčleníte na nákup potravin, část na bydlení a něco si odložíte na spoření. Pokud si tyto položky napíšete na papír, můžete si tak sestavit svůj vlastní rozpočet třeba na rok dopředu.

Budete vycházet z plánovaných příjmů a odhadovaných výdajů.

Obdobným způsobem funguje i státní rozpočet, který se sestavuje na rok dopředu. Zohledňují se v něm předpokládané příjmy a plánované výdaje. Stát samozřejmě počítá i s mimořádnými výdaji a na ty vyčlení taktéž určitou část státního rozpočtu.

Teď si představte situaci, kdy zdědíte po někom dluhy a váš rozpočet se tak dostane do minusu. V tu chvíli budete hledat cesty, jak tento dluh co nejrychleji odmazat. Osekáte tak své výdaje na nejnutnější minimum. Nepojedete dva roky na dovolenou a při nákupu potravin budete více zohledňovat akční zboží.

Kde má možnost stát získat chybějící prostředky?

Stejně musí postupovat i úředníci státu. Nejjednodušší možností a také nejméně populární je v tomto případě zvýšit přímé daně, zrušit daňové výjimky a nezavádět nové apod. Napříč politickým spektrem nenajdeme politika, který by k tomuto kroku rád přistupoval, a tak se hledají jiné nástroje, které pomůžou navýšit příjmovou stranu rozpočtu.

Můžete přijít s námitkou, že na rozdíl od občana má stát „výhodu“, že si peníze může vytisknout. Centrální banka však v dnešní době již k tomuto kroku napřímo nepřistupuje, neboť to může vést k totálnímu ekonomickému kolapsu. Příkladem může být Německo po první světové válce. Masivní tisk peněz měl za cíl vypořádat se s miliardovými reparacemi, které muselo Německo po prohrané válce platit. Na domácím trhu však tato politika vedla k masivní inflaci a zdražování.

Zdražování bylo tak extrémní, že ráno dostal dělník týdenní výplatu a večer už za ni nekoupil ani chleba. Ceny základních životních potřeb se počítaly na miliony a následně i miliardy marek. O deset let později naopak říšská marka patřila mezi nejtvrdší a nejstabilnější měny.

Měli jsme se za Babiše opravdu lépe?

Vláda Andreje Babiše v předešlých letech měla ideální možnost k tomu, aby stát šetřil na horší časy. Ekonomika rostla a HDP se zvyšovalo nejvíce v celé Evropské unii. Do covidového roku tak vstupovala s plánovaným deficitem 40 mld. Kč.

Vypořádání se s covidem nakonec státní kasu dostalo do deficitu skoro 400 mld. Z premianta se stal jeden z nejrychleji chudnoucích států eurozóny. Díky tomu se Česko rychle propadá k tzv. dluhové brzdě, což je ústavní zákon, který má zabránit dalšímu prohlubování zadlužení.

Covid jistou mírou přispěl k takové výši zadlužení, ale nemalou mírou se na něm podepsaly také mimořádné příspěvky důchodcům a oddlužování nemocnic. Pandemie tak působila spíše jako katalyzátor problémů, které se v naší zemi dlouhodobě kupí a neřeší se.

Neúměrné zadlužování může vést až ke státnímu bankrotu

Ale vraťme se k našemu rodinnému rozpočtu. Ten si uměle navýšit neumíme. Hledáme tak cesty, jak svůj příjem navýšit pomocí různých přivýdělků apod. Další variantou je si půjčit. V tomto případě je ale nutné počítat s tím, že na dluh každý měsíc je potřeba vyčlenit určitou částku na umoření části dluhu a splacení úroků.

Tato varianta přivedla mnoho občanů do značných problémů, kdy se dostali do platební neschopnosti a skončili v exekuci. Podle posledních čísel je takových lidí 672 tisíc.

Stát si samozřejmě také může půjčit peníze prostřednictvím vydání státních dluhopisů nebo podobných cenných papírů. To se dělo a děje, ale je potřeba i v tomto případě myslet na to, že tento dluh bude muset někdo zaplatit.

Bankrot v tomto případě hrozí i státu. Jen během coronavirové epidemie zbankrotovalo hned pět zemí jako Ekvádor nebo Zambie. Naštěstí můžou být v tomto ohledu občané České republiky v relativním klidu. Nic takového podle ekonomů nehrozí, protože podobným tempem se zadlužují i všechny okolní země.

To ovšem neznamená, že státní kasa je bezedný měšec. Je potřeba státní kasu stabilizovat a postupně začít státní dluh odmazávat.

Valorizace důchodů

Prvním krokem, ke kterému se tak vláda odhodlala, je zrušení mimořádné valorizace důchodů. Opozice bohužel tento krok nešťastně pojala jako snahu vlády okrást nebohé důchodce, které chce připravit o sedm tisíc.

Je potřeba zohlednit to, že stát musí aktuálně hledat jakékoli cesty k úsporám a v žádném případě není účelem vlády „okrádat“ seniory. Ti se standardní valorizace dočkali v lednu díky vyšší inflaci a navíc přibylo tzv. výchovné ve výši 500 Kč za každé dítě.

V průměru si tak důchodci polepšili o 640 Kč. K mimořádné valorizaci vzhledem ke stavu státních financí tak není opodstatněný důvod. Musím podotknout, že senioři jsou jediná skupina občanů, kterým se nějakým způsobem kompenzuje vyšší míra inflace. Nelze také opominout skutečnost, že důchody tvoří nejdražší položku na výdajové straně státního rozpočtu.

V žádném případě nechci, aby článek vyzněl tak, že vystupuji proti důchodcům. Jen chci poukázat na to, že aktuálně nelze jedné skupině obyvatel neúměrně rozdávat peníze, které není kde vzít a spolu s tím dostávat ostatní občany České republiky do dluhové pasti.

Doba nepřeje neúměrnému rozhazování a pokud nechceme čelit ještě větším ekonomickým problémům, je potřeba najít společnou cestu ven tak, aby i naše děti žily s nadějí v lepší budoucnost.

Zdroj: Ekonom.cz, penize.cz, iRozhlas.cz