Článek
Jako každý konec dubna, tak i ten letošní se nese ve znamení pálení čarodějnic. V rámci uchování tradic a zřejmě i díky předpovědi hezkého počasí se paní učitelka našeho syna rozhodla zpříjemnit si tento den třídním výletem zakončeným pravým táborákem.
Jen co jsem vyprovodil našeho nejmladšího člena rodiny do školy, vyrazil jsem splnit úkol, který nám zadala prostřednictvím mobilní aplikace třídní učitelka a který zněl vcelku nevinně. Pořídit dětem něco, co by si mohly opéct. Zcela logicky se pro tento případ nabízí buřty, správnou češtinou řečeno tedy vuřty nebo, chcete-li, špekáčky.
Rychle nakoupit a pryč
Říkal jsem si, že to bude záležitost několika málo minut. Zaběhnu do nejbližšího obchodu a úkol mám splněn. To jsem ovšem netušil, co za poklady se skrývá v takovém jednom buřtíku. Nepatřím mezi ty, kdo se vždy řídí jen cenou, ačkoli samozřejmě v prvotním výběru vždy hledám produkty, které jsou v aktuální akční nabídce.
Ty zcela logicky také zaujímají na pultech obchodů dominantní místo a nelze je přehlédnout. Jasně označená cenovka ideálně křiklavou barvou nejčastěji v kombinaci červené nebo žluté. Další výhodou je to, že všechny supermarkety se rádi prezentují tím, jak jim záleží na českých tradicích. Díky tomu jsem velmi brzy narazil na první buřtíky, které bylo možné zakoupit za super cenu.
Neznám dopodrobna nákupní chování obyvatel, ale když jsem viděl, jak bez rozmyslů mizí balíčky této uzené speciality v nákupních košících příchozích, musel jsem jednat skutečně rychle a jeden balíček buřtů jsem též rychle přemístil do svého košíku. Jakmile jsem s vítězným pocitem, že mám úkol úspěšně splněn, popošel o kousek dál od hladového davu, nelenil jsem a začetl se do složení oněch buřtů.
Není buřt jako špekáček
Kuřecí maso strojně oddělené a vepřové kůže. To je asi to hlavní, co vás jako první trkne do očí. Ale kde je proboha nějaké maso? Nemělo by maso být zákonitě hlavní složkou špekáčků? Jenže to je právě onen kámen úrazu, který krásně ukazuje to, jak se dá lehce manipulovat se zákazníkem jen tím, jaký název na produkt výrobce umístí.
Některé výrobky dokážou zmást nejednoho nakupujícího.
Dle platné legislativy musí totiž tradiční špekáčky splňovat přísné normy, které nařizují, že minimální obsah masa ve špekáčku musí být minimálně 40 % a strojně oddělené maso se v něm ani nesmí objevit. Jenže na obale tohoto výrobku se slovo špekáček neuvádí. Je zde uveden název Buřty. Na ty se žádná norma nevztahuje.
Pod názvem špekáčky se smějí prodávat jen výrobky, které obsahují minimálně 40 % masa a nejvýše 45 % tuku. Na špekáčky může být použito maso hovězí, vepřové a telecí, případně jedno z nich.
Slovo buřt je vlastně jen zlidovělý název, a jak je vidět, někteří výrobci dokážou využít i takovouto maličkost. A že je tato taktika účinná, svědčí právě to, jak rychle tento konkrétní výrobek mizel z regálu.
Vyplatí se přemýšlet
Já jsem po přečtení etikety výrobek bez váhání vrátil zpět a začal hledat špekáčky. A našel. Byly samozřejmě dražší než nabízené buřty, ale zase mám jistotu, že se synovi lahodný špekáček nerozpadne ve chvíli, kdy jej přesune nad plápolající plameny rozdělaného táboráku.
I tento případ ukazuje, že ne vždy by cena měla být hlavním kritériem při našich nákupech. Občas se opravdu vyplatí věnovat tu vteřinku své pozornosti obalu výrobku. Pokud ovšem naší prioritou bude vždy jen cena, nemůžeme si následně stěžovat, že u našich západních sousedů jsou stejné výrobky kvalitnější a chutnější.
