Války byly, jsou a budou

Občas se cítím jako lovcem ve stínu, který je sledován svým vlastním strachem. Jsem součástí generace, která se narodila do světa, kde války nejsou jen pouhými příběhy v učebnicích historie, ale reálnými událostmi, které probíhají jen několik kliknutí myší daleko. Všichni velmi dobře vnímáme aktuální konflikty. Válka na Ukrajině, boje v pásmu Gazy a v mnoha dalších zemích.

Už jsem četl také nespočet článků o tom, že se mnoho lidí a odborníků obává, že jednotlivé lokální konflikty by mohly přerůst v celosvětový konflikt. A jistě jsem nebyl sám, kdo se nad touto možností zamyslel.

Přestože se nám dnes zdá, že žijeme v období neustálého napětí, je třeba si uvědomit, že války a konflikty nejsou v naší historii vlastně ničím novým. Možná jsme si jen v Evropě zvykli na to, že žijeme v dlouhém období relativního míru. Procházením těchto „mírových“ dekád jsme si možná vytvořili iluzi, že války jsou něčím vzdáleným, něčím, co se nás nemůže týkat.

Díky tomu dnes hledíme na jednotlivé konflikty se skutečným respektem a bojíme se, jak se nadále budou vyvíjet. Zda mají nějaké mírové řešení. Strach z válečných konfliktů je v tuto chvíli zřejmě na místě, ale není to důvod k tomu, abychom se zatajeným dechem hltali všemožné zprávy o válkách a s obavami vyhlíželi, kdy konflikt zaklepe i na naše dveře.

Lidé se obávají, že lokální konflikty by mohly být jiskrou, která zapálí celosvětový požár. Tento strach je podpořen historickou pamětí. Stačí si vzpomenout na svým způsobem „nevinný“ Sarajevský atentát, který přivedl celý svět do válečného konfliktu. Když nyní sledujeme, jak několik nestabilních regionů udržuje svět v neustálém napětí, je samozřejmě těžké nevidět možnost mnohem většího neštěstí.

Války, ať už malé, nebo velké, mohou začít z různých důvodů, ale většinou za nimi stojí tři klíčové faktory: moc, území a náboženství. Tyto tři ingredience byly vždy součástí jakéhokoli vojenského koktejlu.

Jde o instinkty, které mají kořeny hluboko v naší DNA. Vzpomeňme si na náš přirozený svět, kde i zvířata bojují o teritorium, potravu a spříznění. V tomto případě je tu však jeden zásadní rozdíl. Člověk je jediný druh na této planetě, který pro svůj boj využívá čím dál tím sofistikovanější zbraně. A ten hlavní závažný rozdíl je ten, že zvířata nemají jaderné zbraně.

První a druhá světová válka, Korejská válka, válka ve Vietnamu a mnohé další. Tyto konflikty by měly posloužit jako temné kapitoly v naší historii, které nám připomínají, jakou cenu platíme za svůj nezdolný apetit po ještě větší moci a vlivu.

Pro všechny státníky na světě by měly tyto události sloužit jako odstrašující příklady. Ukazují, že jsme se ještě nedokázali odnaučit svým primitivním instinktům a že naše schopnosti sebedestrukce jsou nyní mnohem reálnější než kdy dříve.

Je pravda, že války byly, jsou a budou. Ale nikdy dříve jsme neměli k dispozici zbraně, které by mohly ukončit veškerý život na Zemi. V tomto ohledu jsme vlastně jedineční. Nejde už jen o nás, jde o celý náš planetární ekosystém.

Podobně jako v komiksu o Spider-Manovi, kde se praví, že „s velkou mocí přichází také velká odpovědnost“, bychom měli být obezřetní. Jsme jediným druhem na planetě, který má schopnost ukončit veškerý život na zemi ve velmi krátké době. Přesně to je to, co je třeba neustále připomínat. Nejde jen o naši vlastní bezpečnost, ale o bezpečnost celé planety a všech jejích obyvatel.

Vždy je třeba hledat cestičky a snažit se o mír než o to, řešit neshody se zbraní v ruce. Historie nám ukázala, že války nikdy nevedly k dlouhotrvajícímu řešení. Je třeba se konečně poučit z minulosti a snažit se o budoucnost, která nebude psána krví nevinných lidí. Jsme toho však vůbec schopní?

Zdroj: iDnes.cz, Lidovky.cz