Vláda s opozicí připomíná spíše duel vysloužilých boxerů než konstruktivní politiku

Je smutnou realitou, že zvolení zástupci lidu místo, aby problémy řešili, hledají spíše výmluvy, jak daný problém neřešit, nebo tvrdí, že navrhované řešení nelze schválit, protože pro něj není politická shoda. A když není shoda, je nutné zákony protlačit sněmovnou za jakoukoli cenu.

Nehledají se rozumné kompromisy, nediskutuje se. Největší třenice jsou většinou mezi vládou a opozicí. Rozumím tomu, že opozice je od toho, aby oponovala, ale v každém případě by v zájmu obou stran mělo být hledání nejlepšího řešení. Místo toho slýcháme vzájemné obviňování a nekonečné diskuze, které k výsledku nevedou.

Za vlády Andreje Babiše jsme denně slýchali z úst opozičních politiků při řešení koronavirové krize, že vláda nenaslouchá opozici a své zákony si schvaluje dle vlastního uvážení a postupuje nesystematicky. Na neochotu k vzájemnému dialogu ze strany bývalého premiéra si stěžovaly také expertní skupiny. Dalo se tak do jisté míry předpokládat, že se tato tvrzení zakládají na pravdě.

Neuběhly ani dva roky a stejná rétorika zaznívá z úst opozičních politiků opět, tentokrát ovšem míří kritika na vládu Petra Fialy. Ta padla v nelibost v posledním měsíci poté, co se snaží prosadit změny v důchodovém zákoně pomocí vyhlášení legislativní nouze. Což i z mého pohledu není řešení z kategorie nejšťastnějších.

Neměli by politici konečně začít skutečně pracovat pro blaho obyvatel České republiky, kteří jim propůjčují svůj mandát v platných volbách? Třicet let po revoluci mi připadá, že politický život v Česku je pořád v plenkách.

Neměli by se místo nekonečného osočování se navzájem hledat společná řešení všech problémů, které republiku svírají? Ono jich totiž není málo a prosazovat potřebné zákony silou, kdy se vládnoucí strana bude opírat o svou většinu v parlamentu a podporu senátu, není zrovna nejlepším způsobem, jak zajistit trvalou udržitelnost schválených zákonů ani případných reforem.

Politici mají k ruce expertní skupiny, které jim dodávají dost materiálu, podle kterých je možné dělat úpravy zákonů a tyto zákony před schválením konzultovat i s opozičními politiky, kteří také mohou přijít se zajímavými podněty. Rozhodně by nemělo docházet k tomu, že se vláda zavře v nějaké kanceláři před celou společností a návrh příslušného zákona jí sdělí v podobě, nad kterou mnohdy zůstává rozum stát.

Zda se někdy dočkáme toho, že politici skutečně začnou konstruktivně pracovat nehledě na to, zda sedí ve vládě nebo v opozici, to netuším. Ovšem pokud jim jde o blaho občana, na které se politici tak rádi odvolávají, mělo by být v jejich zájmu hledat společnou cestu. Je to sice nepohodlné, ale jedině tak můžou veřejnosti vyslat jasný signál, že práce politika může být i přínosná.

Symbolickým světlem na konci tunelu nám může být osoba nově zvoleného prezidenta, který se vydal na neprobádanou cestu a připravované zákony konzultuje nejen s vládou, ale naslouchá také názoru opozice. Sám Petr Pavel se nechal slyšet, že se nebrání žádnému konstruktivnímu návrhu a je otevřený každému, bez ohledu na politický mandát.

Nezbývá než věřit, že nastupující prezident bude politickou scénu stmelovat a nebude sloužit jen jako smírčí soudce dvou znesvářených stran.