Vrchní už prchli aneb konec pohostinství v Čechách

Narazit dnes na dobrou obsluhu v restauraci se rovná skoro až zázraku. V některých případech to dokonce vypadá, že se jedná spíše o zbloudilé duše, které chodí jen sem a tam a vlastně ani pořádně neví, proč tuhle práci dělají.

Lidi se do pohostinství nehrnou, a i díky zastaralému školskému systému a aktuální situaci na pracovním trhu se dá předpokládat, že se situace v nejbližší době určitě nezlepší.

Na některých místech je personální krize tak hluboká, že obsluhu nahrazují jakési popojíždějící skříně, které se snaží tvářit jako nejnovější výstřelek moderní technologie. Na displeji si vyberete, na co máte chuť, a odešlete objednávku přímo na bar nebo do kuchyně.

Žádné doporučení se nekoná, osobní lidský přístup nečekejte. V jednu chvíli vám v mysli vyvstane otázka, kdo vám to jídlo vlastně chystá. Jestli v kuchyni je taky nějaké novodobé Číslo 5, které se jen rychle našprtá recept na svíčkovou a tu pak z připravených ingrediencí uvaří. Jak takové dílo může poté vypadat ve skutečnosti, to už známe ze jmenovaného filmu.

S tímto fenoménem se zřejmě budeme setkávat čím dál častěji, jelikož lidé z oboru hromadně prchli během covidové krize, kdy si pánové ve vládě usmysleli, že hospody jsou hlavním semeništěm chorob. Představa, že do restaurace vstoupíte zcela zdraví a ven vycházíte jako zohavená zombie, mě budí ze spaní dodnes.

Nelze vše svádět jen na hospody zavřené kvůli vládním nařízením. Jedním z mnoha faktorů je skutečnost, že tito lidé byli nuceni si hledat nějakou formu přivýdělku, a tak hromadně nastupovali do fabrik, kde jim nabídli do té doby něco nemyslitelného.

Pevnou pracovní dobu, přestávku na oběd a hlavně placenou dovolenou.

Najednou vlastně poznali, že je s nimi zacházeno jako s každým pracujícím člověkem a za těchto okolností se jen těžko vrací do zavedeného systému, kde neexistuje pevný čas na odpočinek, přesčasy vám nikdo neproplatí, a když si chcete vzít dovolenou a smíříte se s tím, že přijdete o určitou část příjmu, musíte na kolenou prosit kolegu, aby za vás těch pár dní vykryl.

Netvrdím, že je to tak všude, čest vzácným výjimkám, ale je to bohužel běžná praxe v pohostinské činnosti. Netuším, zda je to problém jen tohoto oboru, ale vycházím z vlastní zkušenosti.

Po tomhle všem se tak většina lidí do pohostinství zákonitě nevrátila. Zůstali jen opravdoví srdcaři nebo ti, co vydrželi na svých místech i během covidu.

Ani školský systém neprodukuje dostatek kvalitních lidí a o pracovních schopnostech nastupující generace se tu rozepisovat nechci. Dnešní doba je totiž nakloněna spíše technologiím a umělé inteligenci. Manuální práce není dostatečně in.

Může se vám tedy lehce stát, že když si objednáte u obsluhy v restauraci víno, tak vás při jeho otevírání servírka nebo číšník polije, a to v tom lepším případě, v tom horším před vás láhev vína jen položí a vám nezbyde nic jiného než si láhev otevřít sami.

Co se týče kuchyňského personálu, tak tam krize není ještě na svém vrcholu, ale našlapuje k němu mílovými kroky. Nevýhoda některých kuchařů je v tomto případě prostý fakt, že pokud nic jiného v životě nedělali, těžko se přizpůsobí nové práci. Dá se to nazvat jako jakési vnitřní pohodlí, kdy si na pár věcí zanadáváte, ale jakmile se na vás hrnou objednávky, na tyto „všední“ starosti rychle zapomenete.

Pokud ovšem někde krize uhodí skutečně tvrdě, bude to právě kuchařský obor. Kuchaře robotem nenahradíte. Jídlo nelze vařit podle naprogramovaného postupu.

I zde dochází k personální obměně, kdy v kuchyni máte jednoho hlavního šéfkuchaře, který dbá na to, aby jídlo chutnalo tak, jak má, a k ruce má pomocníky z různých koutů světa.

Na ukrajinské pomocníky jsme relativně zvyklí a nepřijde nám na tom nic divného. Lidé jsou to pracovití a učí se rychle. Jen jim nesmíte dát pocit důležitosti nebo nějakou formu moci. V tu chvíli je jich plné pracoviště a vše se musí řídit podle nich.

Pracovní agentury ovšem narazily na novou zlatou žílu a ve velkém sem dováží levnou pracovní sílu z Mongolska, Bangladéše, Indie apod.

Recept na to, jak z toho ven, bohužel nemám. Možná by pomohlo narovnání pracovních podmínek napříč obory a jejich důsledná kontrola a vymahatelnost. V tomto ohledu jsem ovšem skeptický.

Jasným důkazem je i přístup jednotlivých vlád, které buďto o problému neví, nebo před ním zavírají oči.

Po zrušení EET se mnoho hospodských vrátilo ke starým pořádkům, a mají tak možnosti lepšího výdělku. Ten ovšem nebude rozdělen mezi pracující lid, ale poslouží pouze k vylepšení vozového parku majitelů restaurací apod.

Ačkoli jsem spíše pravicově zaměřený volič, tenhle krok vlády považuji za poněkud nešťastný. Netvrdím, že ten systém je dokonalý, ale byla to aspoň nějaká forma kontroly nad hospodami. V tomto případě se opět dostane na výsluní šedá ekonomika, která v hospodách vždy bujela.

Minimálně do doby, než někdo přijde se sofistikovanějším systémem.