Článek
Asi kdekdo se mnou bude souhlasit, že je to představa poněkud bizarní. Z pohledu aktivního pracujícího, kterému je lehce přes čtyřicet, si neumím představit, že budu stejně kvalitní výkon podávat i za dvacet let. Neumím si to moc dobře představit ani za deset let.
Zaměstnanec vs zaměstanavatel
Moc dobře si totiž pamatuji na to, jak výkonný, myslím tím samozřejmě pracovně, jsem byl ve svých dvaceti. Vše jsem věděl nejlépe, a hlavně do všeho jsem se vrhal po hlavě. Dnes už k práci přistupuji se značnou rozvahou a tak nějak si snažím vždy práci spíše ulehčit.
Jenže jak budu přistupovat k práci, když mi vládní garnitura stanoví, že můžu odejít do zaslouženého odpočinku až v 68 letech? I těch 65 vypadá z pohledu čtyřicátníka hrůzostrašně. V kontextu s tím, jak je člověk prací po letech přirozeně zmožen. Každé nové ráno je to přemlouvání ke vstávání delší a delší. Jednoduše si to neumím prostě představit.
Z pohledu zaměstnavatele si zase neumím představit, že ve své firmě budu z nějakého humánního hlediska držet člověka vysokého věku, který podává o padesát procent menší výkon, než čerstvý třicátník. Nějak v tom jednoduše neshledávám nějakou logiku, proč by to dělal.
Ta moje profese je nejnáročnější
Je jistě chvályhodné, že nám političtí představitelé vyčlení profese, které budou moci odejít do důchodu o nějaký ten pátek dříve. Ale kdo vlastně má určovat to, která profese je jak náročná?
Když si sednete do skupiny třeba dvaceti lidí, kde každý vykonává jinou práci, tak všichni do jednoho vám budou tvrdit, že právě ta jejich práce je na světě ze všech nejnáročnější. Nevěříte? Tak si to zkuste a možná budete nepříjemně překvapeni.
Pro někoho totiž může být profese pokladní v supermarketu prací, která je fakt jako „ízi“, ale ona vám jistě předá nespočet argumentů, aby vám dokázala, že je to přesně naopak. Sedavé zaměstnání, stres, nepříjemní zákazníci apod. Tato prodavačka bude zase považovat za pohodovou práci třeba kuchařku ve školce.
Vždyť co? Do práce na šestou, kávička, ve dvě padla. Do toho každou chvíli nějaké prázdniny, pravidelné zvyšování mzdy a mnoho dalších benefitů. Jenže ona už nevidí za oponu samotné profese. Práce v horku, sem tam opařená nějaká ta část těla, a i ona se musí vypořádat s nepříjemným pohledem dětí, když jim servíruje hrachovou kaši.
Výjimka z výjimky
Jako tohle politikům fakt nezávidím a jsem moc zvědavý, jak se s tímto poperou. Je totiž zcela logické, že jak se objeví první návrhy na ony profese, kterým se dostane privilegium dřívějšího odchodu do penze, budou se ozývat další, kteří budou tvrdit, že ten výběr je špatný a že by měl být rozšířen. Seznam se tedy rozšíří, aby byl lid spokojen. Jenže oni se na základě toho ozvou zase jiní. Že by začarovaný kruh?
Možná by bylo lepší se na nějaké výjimky jednoduše vyprdnout. A že jde pracovat i ve vysokém věku, to nám dokazují politici každý den. Třeba bývalému premiérovi Andreji Babišovi bude letos 70. Poslanci Karlu Raisovi je dokonce o pět let více. A to se držím jen poslanecké sněmovny. Takový senát by vydal na samostatný článek.
A může snad někdo říct, že práce politika není náročná? No vidíte, a i přesto nám každý den ukazují, že to jednoduše jde, jen stačí chtít.
