Obušky a chačapuri. Svědectví o tom, jak se Gruzie měnila z demokracie v totalitu

Výzkumnice Eva Karlíková stála v mrazu na demonstracích před gruzínským parlamentem, cestovala po venkově, rozmlouvala s lidmi a zaznamenávala jejich úvahy, měnící se postoje, a hroutící se životní osudy. Její svědectví v knize Obušky a Chačapuri. Zápisy z Gruzie nutí k přemýšlení, jak snadno může lhostejnost pohřbít demokracii a jak složitý může být návrat, pokud je cesta k němu vůbec ještě volná.

Kniha působí jako cestopis, ale černomořské pláže, starobylé kláštery a národní parky v ní hrají jen jako kulisy závažnějších dramat. Přestože nechybí lahve vína saperavi, přípitky a nakryté stoly, příběhy se vyhýbají opakovaní stereotypních představ o jižním Kavkazu. Původně přijela studovat a zkoumat gruzínská média, ale neplánovaně se Eva Karlíková stává účastnicí zápasu o svobodu. Žije ve Tbilisi a mimo Rustaveliho třídu, kde probíhají každodenní protesty, a čtvrti Vera, kde bydlí, navštěvuje své přátele v panelákových sídlištích Čugureti a Gldani.

Na jaře 2024 demonstrují před parlamentem tisíce lidí proti zákonu o zahraničních agentech, centry odporu se stávají hudební kluby a zdá se, že utahování šroubů je ještě možné zastavit. Zvrat nastává ve chvíli, kdy je zákon schválen, a vláda oznamuje ukončení přístupových jednání s Evropskou unií. Lidé rozpoznávají, že dějiny se začaly plást podle ruského scénáře. Zásahy přitvrzují, policie nasazuje proti demonstrantům kamery, vodní děla a slzný plyn. Stovky lidí končí ve vazbě, zažívají mučení a platí likvidační pokuty. Další stovky dostávají výpověď z práce ve státních institucích.

Symbolem obětí nové totality se stává jednadvacetiletý Maté Devizde, odsouzený na čtyři a půl roku za to, že hodil po policistovi zasahujícímu proti protestům klacek. Mladí lidé nechtějí skončit jako další ztracená generace a v depresi hledají možnosti ochodu do zahraničí.

Stejní politici, kteří hanobí evropské granty nevládních organizací a médií jako hrozbu, se chlubí silnicemi a hřišti postavenými z evropských peněz. Část lidí ale podléhá propagandě státní televize a věří, že Gruzínský sen chrání tradiční hodnoty a brání zemi před válkou s Ruskem. „Lidé, kteří jsou líní, si nic jiného než diktaturu nezaslouží. Nevědí, co znamená svoboda, o kterou se musí pečovat. A menšina těch, kteří si to uvědomují, buď emigrují, skončí ve vězení, nebo se vyčerpají, až se z nich nakonec stane stejná lhostejná sebranka,“ říká Lekso, jeden z protagonistů knihy po měsících marných protestů, jehož rodina se musí skládat na zničující pokutu, aby ho zachránila před vězením.

Kniha zavádí čtenáře také na venkov, kde nezávislá média píši o korupci a bezpráví, sledují místní politiku a přinášejí nezávislé informace. Politický proces s novinářkou Mziou Amaglobeliovou, již soud posílá na dva roky do kriminálu za to, že nechala vyprovokovat urážkami policisty a vlepila mu facku, všechny šokuje. Redakce, paralyzované zákonem o zahraničních agentech, nemají na výplaty, ale novináři chodí dál do práce, riskují pronásledování a píší pravdivě o tom, co se děje.

Neobvyklá perspektiva se otevírá ze zanedbaných regionů obývaných etnickými menšinami Ázerbájdžánců a Arménů, ale i z vyloučených lokalit, kde ještě třicet let od války v Abcházii stále žijí v rozpadajících se domech uprchlíci a sní o návratu. Periferie se od centrální vlády nikdy nedočkala ničeho dobrého, zůstává ostražitá, ale i v ní se najdou podporovatelé tvrdého režimu.

Autorka, která strávila bouřlivý rok uprostřed rozpolcené společnosti, se nevyhne srovnávání situace v Gruzii s Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou. Jak sama říká, její kniha je hlavně o tom, „jak rychle může dojít na nové pořádky, jak snadno se z pravdy a lidskosti stane otázka obchodu – a jak důležité je tyhle atributy chránit, aby les paragrafů neprorostl úplně a život pod dohledem se nestal normou. Protože, koneckonců, ani tu lidskost, ani paměť, natož pravdu, obušky vymlátit nedokážou.“

Více informací: