Článek
Jeho tělo našli na veřejné skládce nedaleko Paříže. Jmenoval se Stevan Marković a toho prvního říjnového dne roku 1968 měl 31 let. Nebyl žádné neviňátko: pocházel z Bělehradu a patřil k blízkým přátelům srbského gangstera Nikoly Milinkoviće (po jeho zavraždění v půlce minulého století šel Marković včele pohřebního průvodu). Tou dobou Alain Delon (88) ještě vůbec nezáří na filmovém plátně, ale koncem 60. let je tomu jinak. Tehdy se cesty drsného Srba a galského bouřliváka protínají podruhé. Letmo se totiž znají z přechozí dekády, kdy Delon na Balkáně sondoval možnosti francouzsko-jugoslávské filmové koprodukce.
„Pokud mě zabijí…“
Delona a Markoviće zjevně spojovala bytostná divokost v srdci. Kvůli opakované nedisciplinovanosti byl Francouz vyhozen z vojenského námořnictva, kam se přihlásil po úprku z domova. Prý bojoval v Indočíně, ale ve skutečnosti víc času strávil v kasárenském vězení. Jeho staronový přítel se prohlašuje za politického uprchlíka kvůli povolení k pobytu, ovšem rychle zapadá do pařížského podsvětí. Jde šeptanda, že to nevadí, protože dělá špinavou práci i pro tajnou policii.
Krása Nathalie Delonové okouzlila i bodyguarda jejího manžela
Delon si z něj udělá osobního strážce i organizátora bujarých večírků, kde alkohol teče proudem a žádná rozkoš není tabu. Na místě orgií - v hercově nádherném domě - instaluje zamaskované kamery a s jejich pomocí vznikají vyděračské materiály. Při jedné takové pořídí majstrštyk: manželku prezidentského kandidáta Georgese Pompidoua (1911-1974), jak se líbá s jinou ženou. To by se moc hodilo politickým protivníkům okolo stávávajícího prezidenta Charlese de Gaulla (1890-1970), jenže není jasné, kdo za aférou a jejím kriminálním vyvrcholením stojí.
Oba tábory si protiřečí. Pompidou tvrdí, že fotka je falešná, má se jednat o prostitutku podobnou jeho ženě, zjednanou k jeho politické kompromitaci. Oponenti argumentují Markovićovým zavražděním, gangster byl zmlácen a popraven ranou do týla, údajně jasný pokus umlčet svědka. Samotný Delon má relativní štěstí v neštěstí, protože Jugoslávce nedávno propustil ze svých služeb. Horší je důvod: nasadil mu parohy s jeho manželkou Nathalií Delonovou… Ale přitěžující okolnost se jmenuje François Marcantoni, boss francouzského podsvětí, který měl Markovićovu eliminaci zařídit. Má smíšenou pověst, protože je hrdinou protinacistického odboje a bankovní lupič zároveň. Delon se netají tím, že si výborně rozumějí. Oba totiž pocházejí z ostrova Korsika. Pak se objeví Markovićova „pojistka smrti“, dopis v němž mimo jiné stojí: „Pokud mě zabijí, je to stoprocentně vina Alaina Delona a jeho kmotra Françoise Marcantoniho.“
Čest a dané slovo
Herec o něco později dostává těžké otázky. Proč se vůbec kamarádí s mafiány? „Zřejmě je to něco, čemu byste nerozuměli,“ odpovídá trochu podrážděně americkým novinářům. „Je to otázka původu. Já sám jsem Korsičan a na takových místech mají stále smysl pro čest a dané slovo. To je něco, co v roce 1970 chybí.“ Média vláčejí Delona špínou, výslech na policii trvá 35 hodin, ale propustí ho bez obvinění. Prosakují i divoké spekulace, že vraždu ve skutečnosti provedla francouzská tajná služba SDECE ve službách gaullistů. S tím, aby podezření padlo na Pompidoua, který prohlašuje, že se ničím nedá odradit a bude kandidovat.
To se mu vyplatí, protože v roce 1969 se stává devatenáctým prezidentem Francie. Hned po nástupu do úřadu provede „velký úklid“ ve zmíněné agentuře SDECE, propustí mnoho lidí z vedení a celkově službu reorganizuje. Marcantoni stráví celý tento rok ve vazbě, po propuštění na kauci je ještě pět příštích let vyšetřován. Bez výsledku, bodyguardova vražda zůstane navždy neobjasněna. “ Jsou jen tři bytosti, které znají pravdu," prohlásí Marcantoni na sklonku života. “ Delon, já a Bůh ."
Seznam zdrojů:
https://www.nytimes.com/1970/08/16/archives/article-2-no-title-hes-good-when-hes-bad.html
https://christopherothen.wordpress.com/2020/11/22/alain-delon-and-the-markovic-affair/
https://en.wikipedia.org/wiki/Markovi%C4%87_affair
Dana Čermáková: Alain Delon - ďábelský anděl (Imagination of People 2019)
