Článek
Ve stejný den, kdy jí volal režisér Jiří Weiss s nabídkou hlavní role v chystaném filmu Vlčí jáma, spáchala 20letá herečka Jana Rybářová sebevraždu. Dne 12. února 1957 napsala dopis na rozloučenou a otrávila se puštěným plynem. I přes neexistenci bulvárních médií z toho byl v komunistickém Československu skandál, který těžce poznamenal život jejího údajného milence Přemysla Kočího. Od chvíle jejich seznámení při natáčení pohádky s příznačným názvem Legenda o lásce v Bulharsku se šířila šeptanda přinejmenším o silném platonickém vztahu. Jeho trvalou zálibu v obletování mladých žen dosvědčovala i Kočího druhá manželka Astrid Štúrová, o osmnáct let mladší členka baletu Národního divadla a pozdější šéfka Baletu Československé televize.
Posmrtná báseň od Seiferta
Kariérní start Rybářové (nar. 1936) byl oslňující. Ještě jako studentku třetího ročníku taneční konzervatoře ji pro film objevil režisér Václav Krška. „Řeknu vám, že s takovým plachým děvčetem jsem se ještě dosud nesetkal. Když ke mně přišla, hlavu nepozvedla, oči na špičkách bot a jen šeptala,“ vzpomínal na ni. V roce 1955 tak nastoupila do souboru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo divadlo), a to zejména díky oslnivému výkonu v poetickém dramatu Stříbrný vítr, který s Krškou a kolegou Eduardem Cupákem natočila o rok dříve. Zmiňovaný režisér jí byl natolik posedlý, že Rybářovou obsadil hned do čtyř svých filmů.
Po skončení natáčení zmiňované bulharsko-české koprodukce Legenda o lásce se o dvojici začaly šířit pomluvy. Rybářová dostávala ošklivé anonymní dopisy nebo si musela vyslechnout telefonáty, že chce rozbít Kočího manželství, protože je s ním těhotná. Šířily se i klepy, že o ni usiluje také kolegyně Blanka Waleská, což v puritánském komunismu a s přihlédnutím k Rybářové citlivosti mělo zásadní dopad na její psychiku. To dosvědčují mimo jiné poslední záznamy v jejích denících, kde sebezpytně rozebírala svůj vztah s Kočím. Její předčasný odchod ze života zobecnil ve svém díle i básník Jaroslav Seifert (oddíl Muší křídlo ve sbírce Koncert na ostrově z roku 1965).
Konflikty nejen s Brabcem
Přemysl Kočí sice pocházel z hornické rodiny v severomoravském Rychvaldu, ale díky svému až démonickému charismatu se rychle prosadil na umělecké scéně. Výraznou muzikálnost, kterou v širší rodině uplatnila také jeho o devatenáct let starší sestřenice Míla Kočová, hvězda Opery Národního divadla v době první republiky, stvrdil nejprve jako barytonista. Po několika hereckých příležitostech si v roce 1966 poprvé vyzkoušel i operní režii, mimo jiné v Tokiu, Sydney nebo Nizozemsku. Doma nebo v zahraničí účinkoval na písňových, oratorních a kantátových koncertech, pilně nahrával gramofonové desky a léta také učil zpěv na Akademii múzických umění.
Kočího výrazná osobnost, často rozporuplná až konfliktní, se nejvíce projevila během tzv. normalizace. V roce 1969 byl přes protest uměleckých svazů jmenován ředitelem Národního divadla, kde se dostal do křížku s členem činohry Vladimírem Brabcem. Ten byl v roce 1976 už pracovně vytížen osudovou hlavní rolí v seriálu 30 případů majora Zemana. Cenou za to byl těžký infarkt, ale Kočí odmítl Brabcovi poskytnout neplacenou dovolenou, během níž by mohl svůj opus magnum dokončit a tak herec dal výpověď z angažmá v Národním divadle.
V ředitelně „Zlaté kapličky“ strávil Kočí deset let, dokonce si šéfa české první scény zahrál i v komedii Víta Olmera Ještě větší blbec než jsme doufali (1994), tedy šestnáct let poté, co tento post opustil. Zemřel o devět let později ve věku 85 let.
Seznam zdrojů:
https://operaplus.cz/sem-uletel-nebyl-gauner-pred-100-lety-se-narodil-premysl-koci/
https://www.super.cz/666054-citliva-herecka-kraska-20-spachala-sebevrazdu-pustila-si-plyn-kvuli-nestastne-lasce.html
https://www.krajskelisty.cz/praha/24492-don-juan-nebo-spis-casanova-zadnou-prilezitost-si-nenechal-ujit-vinu-za-smrt-krasne-blondynky-ale-odmital-tajnosti-slavnych.htm
