Článek
Na konci 90. let kariéra herce Martina Dejdara uvízla ve stojatých vodách. Od kritiky oceňovaného dramatu Učitel tance, který mu přinesl Českého lva, uplynulo několik let a například účinkování v úspěšném seriálu Zdivočelá země pro něj byla „jen televize“. Skutečně atraktivní hlavní role nepřicházely a tak se rozhodl prorazit do zahraničí. Přímo z Hollywoodu si nechal poslat balík tří desítek scénářů, z nichž si vybral adaptaci divadelní komedie Panství. Jednalo se o klasický příběh situovaný do Anglie na začátku minulého století, kde inspektor Hatcher (Martin Dejdar) vyšetřuje sérii vražd v uzavřeném prostředí aristokratické usedlosti s mnoha zde pobývajícími podezřelými.
První chyba - vlastní peníze
Sebevědomí Dejdarovi nikdy nechybělo, takže neváhal - oproti všem zvyklostem - snímek financovat víceméně z vlastních zdrojů (koproducentem byl např. jeho švagr Michal Šváb, ten později nechvalně proslul založením tzv. Švábova gangu únosců). A také na bankovní úvěr, což u filmu za konečných 170 milionů korun byla pochopitelná nezbytnost. „Aby se s vámi v Americe někdo vůbec začal bavit, tak musíte mít právníky a castingovou agenturu,“ vzpomínal na krušné začátky Dejdar. Aniž by se výrazněji hnul z místa, tak za tato vstupní kola utratil milion korun.
Nezkušeného benjamínka zaskočil mimo jiné fakt, že sice může film předprodat do zahraničních distribucí, ale peníze z těchto smluv neuvidí dříve, než dokončí film. Napjaté výlohy bobtnaly i kvůli nárokům vybraných filmových hvězd - byly jimi Peter O’Toole, Greta Scacchiová a Gabriella Anwarová. Jistě, byvší hvězda oscarového Lawrence z Arábie (1962) a dámy i tehdy spíše z druhého hollywoodského sledu, ale stejně ho stály dva miliony dolarů. Natáčení se přes několik měsíců trvající zdržení konečně rozběhlo.
Jeden malér za druhým
Výměna kameramana (zároveň spoluscenáristy Panství a přítele režiséra filmu Kena Berrise) uprostřed natáčení byla zlý sen, i to však náročný Dejdar musel udělat. Další pohromu představovaly nároky výše zmíněných ženských celebrit, které trvaly na plnění každého bodu jejich 40stránkových smluv. Scacchiová odmítla natáčet do doby, než bude mít ve svém karavanu dohodnutý cd-přehrávač, Anwarovou zase muselo doprovázet její dítě i s chůvou a vegetariánskou kuchařkou. Samozřejmostí byly také anglicky hovořící asistentky v pohotovostním režimu 24 hodin denně a proplácení letenek do USA v tehdejší relaci 200 000 korun za kus.
Jobovky ale neměly konce: přes všechny nesnáze bylo dílo dokončeno a v únoru roku 1999 vstoupilo do tuzemských kin, ale s nepříliš dobrým přijetím (mj. i díky nekvalitnímu předabování samotného protagonisty). A přísun peněz z jiných koutů světa se brzy zastavil. „Podvedl nás distributor. Nezaplatil nám peníze, které dostal za prodej do zahraničí. Za první prodej do ciziny jsme dostali skoro milion dolarů, ty jsme vrátili bance, ale dál už jsme neviděli ani korunu,“ řekl o tom později Dejdar. Jeho osobní dluhy činily minimálně osm milionů korun a splácel je zhruba patnáct let. Ke cti je mu však třeba přičíst, že se nepokoušel před svou odpovědností unikat a svým závazkům vůči věřitelům nakonec dostál.
Seznam zdrojů:
https://tv.nova.cz/clanek/465847-martin-dejdar-a-osudove-panstvi-film-ktery-ho-pripravil-o-miliony
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/105499/martin-dejdar-50-v-exekuci-na-obrovskou-castku-dostane-se-nekdy-z-dluhu.html
Martin Dejdar: Jak jsem potkal Čechy (Formát 1998)
