Článek
Pomýlený podnik bytového hospodářství, skrytý restituent, podvodný stavař a vymahač dluhů v jednom plus mrtvý domácí k tomu? Ne, to nejsou aktéři dalšího opusu britského režiséra Guye Ritchieho, autora gangsterky s příznačným názvem Podfu(c)k. Tento scénář vepsal do osudu televizní hlasatelky Saskie Burešové (77) sám život. Začalo to jako dobrý úmysl rozvinout své zkušenosti z péče o vlasy, pleť nebo líčení a skončilo v pekle tuzemské podnikatelské džungle.
Už za časů komunismu Burešová vynikala atraktivním zjevem a nebylo divu, že jí divačky psaly o rady, jak zlepšit svou vizáž. Po sametové revoluci, zřejmě i s vědomím nejasné budoucnosti svého oboru, začala uvažovat o soukromém podnikání. První kontury jejího „českého snu“ načrtl kosmetický kurz, který absolvovala na doporučení herecké kolegyně. Realizace pokročila díky nápadu jejího manžela pronajmout si prostory bývalého agitačního střediska nedaleko pražského bydliště. Trojlístek provozovatelů budoucího salonu krásy pak dorostl s příchodem jejich známé kosmetičky. Bohužel, výčet pozitiv tím byl jednou provždy vyčerpán…
Všechno je jinak
Na příslušném Obvodním podniku bytového hospodářství (OPBH) si vyřídili potřebné formality a Burešová pak zamířila do banky, protože náklady rekonstrukce překračovaly rodinné úspory. Úvěr se postupně rozpouštěl v řetězci dodávek, jednou z posledních měly být nádrže na teplou vodu. Stavitel je neustále ujišťoval, že „se dělají“, ale lhůta nebrala konce a tak s manželem zajela do Poldi Kladno, kde je údajně vyráběly. Objednávku tam nikdo neregistroval. A podvodník, jak to tak bývá, zmizel v propadlišti stavebních dějin.
Museli zvolit jiný způsob topení, což projekt dále prodražilo. Jenže ke kolaudaci se dostavili nejen zástupci příslušných orgánů, ale i příbuzný majitele domu, který pobýval v Austrálii. Ten Burešovi nechal nebytové prostory zvelebit a pak je odtamtud vykázal, na OPBH se dušovali, že o soukromém vlastnictví domu neměli tušení. Náhrady se nedomohli, prý za to můžou děravé zákony a jejich nejasný výklad. Hororové zážitky však neměly konce: ozval se jim sice známý s tím, že na Praze 2 jsou v restituovaném činžáku podobné prostory, ale kromě nutnosti nákladných úprav zde Burešovi narazili na další „eso v rukávu“. Muže s iniciálami J. H., který nebyl právník s titulem, jak uváděl na vizitce, ani stavebník, za něhož se vydával.
Já jsem někdo jiný
Přicházel k nim domů na večeře i s fakturami za pořízený materiál, ale jednoho dne zmizel úplně a s ním i stavebniny, plynový kotel, klimatizace nebo trubky. U Burešů naopak začali zvonit řemeslníci, kteří už provedli své práce, ale J. H. jim nezaplatil. Zoufalý pár se tedy obrátil na firmu zabývající se nedobytnými pohledávkami. Hlasatelka si obtížně opatřila fotografii podvodníka a vymahači dluhů ho skutečně dostihli a přinutili podepsat dlužní úpis, ovšem nedlouho poté sami skončili ve vazbě! Peníze i zločinný fantom zase nikde.
„Měla jsem pocit, že se můj život proměnil v neuvěřitelný sci-fi příběh,“ vzpomínala na to později Burešová. Proč? Šéf náhradní stavební firmy totiž nejen smolný projekt dokončil, ale shodou okolností dotyčného J. H. znal. Mimořádně otrlý muž v té době už přepřáhl svůj podvodnický kočár a začal působit v nové oblasti. Vymáhání dluhů. Ovšem jakmile vycítil, že se o něj Burešovi zajímají, zmizel definitivně i z tohoto působiště. Předposlední ranou osudu pak byla sebevražda majitele domu, po níž dědicové nemovitost prodali a Burešovi od čerstvých vlastníků dostali výpověď z nájmu. Jen co po letech jakž takž splatili svoje závazky, museli - opět bez náhrady - ze svého vysněného podniku odejít.
Soudy? První kolo manželé po šesti letech tahanic vyhráli, ale odvolací soud dal zapravdu protistraně. Na odvolání už neměli peníze ani nervy. „Kde se stala chyba? Pak jsem na to přišla! Mí rodiče mě celý život vychovávali jako slušného člověka,“ uzavírá Saskia Burešová svou otřesnou zkušenost s podnikáním v České republice.
Seznam zdrojů:
Saskia Burešová a Vítek Chadima: Saskia - co jsem ještě neřekla (Jota 2013)
