Článek
Autocenzura nebo oprava nepřesnosti? V tuzemském vydání románu Kniha smíchu a zapomnění nedávno zesnulého Milana Kundery (1929-2023) totiž něco chybí - pasáž o Gustavu Husákovi a Karlu Gottovi. Knihu poprvé vytiskl Josef Škvorecký ve svém kanadském vydavatelství 68 Publishers v roce 1981 a dlouho se čekalo na její české uvedení.
Aféra s pirátským překladem Kunderova románu Nevědění, uveřejněném v roce 2006 na internetu, však „odšpuntovala“ přísun jeho děl na domácí trh. Exilový literát se cítil v našich luzích a hájích poněkud nevítaný, svou domovinu navštěvoval jen anonymně, a snad proto jsme se do té doby nedočkaly ani tuzemského vydání jeho nejslavnějšího díla Nesnesitelná lehkost bytí.
Hudba vysoká a nízká
Všechno zlé je pro něco dobré a následovalo i vydání Kunderových děl esejistického charakteru. Již názvy prací O hudbě a románu či vášnivého vyznání Můj Janáček jasně vypovídají o spisovatelově silném poutu k hudbě (ostatně jeho otec Ludvík Kundera byl muzikolog a první rektor Janáčkovy akademie múzických umění v Brně). Díky tomuto náhledu už lépe můžeme chápat „citlivé“ pasáže ze zmíněné Knihy smíchu a zapomnění, kde se její autor - navíc v nelichotivém politickém kontextu - vyjadřuje k umělecké úrovni produkce Karla Gotta:
"Když jsem šel s tatínkem asi rok před jeho smrtí na obvyklou procházku kolem bloku domů, z každého rohu zněly písně. Oč byli lidé smutnější, o to víc jim tlampače hrály. Vyzývaly okupovanou zemi, aby zapomněla na trpkost dějin a oddala se radosti ze života. Tatínek se zastavil, zadíval se nahoru k přístroji, z něhož se ozýval hluk, a já jsem cítil, že mi chce sdělit něco velice důležitého. Usilovně se soustředil, aby se mu podařilo vyslovit, co měl na mysli, a pak pomalu a s námahou říkal: „Blbost hudby.“
Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: „Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám.“
Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.
Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být."
Gott psal Husákovi, ne opačně
Dnes už pochopitelně lépe známe okolnosti této údajné komunikace, respektive záměrnou podvratnost Kunderovy literární interpretace. On nemohl populární hudbu v jejím dalším vývoji směrem k masové kultuře ani chápat, natož vystát. Byl vázán těmi nevyššími ideály umění tak, jak mu byly vštípeny jeho elitářským otcem. Gott byl pro Milana Kunderu jen komerční lokaj pokleslého subžánru, konec konců s podobným opovržením se vyjadřoval například o díle Alexandra Dumase. Proto když chtěl bít kolaboranta Husáka, tak si na něj vzal pragmatického Gotta jako hůl - dvě mouchy jednou ranou.
Proč tedy uvedená pasáž v českém vydání z roku 2015 chybí? Čas oponou trhnul a od dob napsání textu se svět dramaticky změnil. S příchodem postmoderny a internetu populární kultura expandovala do všech sfér umělecké produkce. A to žádnému poctivému intelektuálovi nemůže uniknout. Srovnávat dnes Beethovena s Michaelem Jacksonem? Věru mentální sebevražda v online přenosu a o to ješitný Kundera rozhodně nestál. Lze tedy soudit, že se nejednalo o autocenzuru ve smyslu kapitulace před nedotknutelností našeho belcantového titána, ale spíše o přiznání si dobově podmíněného přešlapu.
Pro zajímavost si připomeňme obsah dopisu Karla Gotta adresovaného Gustavu Husákovi z dočasného exilu ve Spolkové republice Německo v roce 1971:
Vážený soudruhu Husáku,
pracuji toho času se svými kolegy na území západní Evropy a já i moji přátelé vystupujeme jako občané Československé republiky, kterými chceme také za každých okolností zůstat. Pokud se objevily v západním tisku články, které se vyjadřovaly jakýmkoliv jiným způsobem a v jakémkoliv jiném smyslu, ujišťuji vás, že ani já, ani Jiří a Ladislav Štaidl nezavdali k takovým článkům podněty.
Chceme splnit smluvní závazky, které nás toho času v zahraničí zdržují, a chceme se vrátit před naše publikum v případě, že se přesvědčíme, že zásahy, o kterých v dopise hovořím, byly pouze součástí složitého konsolidačního procesu.
Protože jsem nedostal ještě jasnou odpověď od kompetentních míst a můj první dopis a žádost jsou datovány ze dne 9.5. t.r., obracím se znovu na vás s touto žádostí a pevně věřím, že jak já, tak i oba moji autoři najdeme ve vaší osobě a vaší moudrosti porozumění pro naši složitou situaci, která rozhodně není lehká.
Podle Karla Gotta na jeho dopis Husák reagoval, avšak nikoliv dopisem, ale vzkazem:
„Husák nás vyzval, to má Kundera pravdu. Ale ne dopisem, přes obchodní misi. Tenkrát nebylo velvyslanectví, byla obchodní mise ve Frankfurtu, kam si nás pozvali a řekli nám, že je tu od nejvyššího šéfa taková nabídka, že dohadovat se přes telefony a dopisy není dobré. Také řekl, že nám zaručuje, že se to vysvětlí a že nebudou žádné persekuce, že nám nikdo neublíží.“
A tak se i stalo. Karel Gott v roce 1985 obdržel titul Národní umělec a jeho kritik Milan Kundera se o šestnáct později dočkal Velké ceny Francouzské akademie za celoživotní dílo. Konec dobrý, všechno dobré - každému, co jeho jest.
Seznam zdrojů:
https://blisty.cz/art/97218-pripad-karel-gott-idiot-hudby-a-prezident-zapomneni.html
