Článek
Už je tady zas. Ne Adolf Hitler, jako v tom známém románu, ale Hlava XXII. Ten slavný paragraf ze stejnojmenného protiválečného díla amerického spisovatele Josepha Hellera. Vzkřísil ho a nově zformuloval Kamil Bartošek alias Kazma a nazval jej Všeobecné soutěžní podmínky spotřebitelské soutěže ONEMANSHOW: The Game. Než přistoupíme k těm největším třešničkám tohoto vypečeného dortíku, tak si připomeňme původní zápletku Hellerova románu.
Zhuštěně řečeno: pilot bombardéru Orr zbytečně riskuje život, když se vydává na další bojové mise, i když nemusí - svou kvótu už splnil. Něco takového z něj činí regulérního blázna, a proto by mohl být zproštěn služby z důvodu poruchy duševního zdraví. Vojenský doktor Daneeka s tím souhlasí, ale upozorňuje, že podle předpisu nazvaném Hlava XXII by o to Orr nejdříve musel požádat. A kdyby tak učinil, už by nemohl být považován za blázna, protože snaha vyhnout se hrozbě smrti je věc nanejvýš rozumná. A rozumný člověk není blázen, bezpochyby. Pilot Orr tedy bude dál létat buď dokud ho nesestřelí, nebo než skončí druhá světová válka.
Karty jako z deště pod okap
A teď rovnou ke kazmovskému „one million dollar baby“ trezoru, k jehož úpatí se sjíždějí poutníci třeba až z Moravy. Podle podmínek soutěže prý existuje tzv. Unikátní soutěžní karta, která vám cestu k 22 milionům korun otevře i bez znalosti hesla, to s obyčejnou soutěžní kartou zjistíte jen za pomoci vyluštěné šifry. Úžasné, že? Ale jen do chvíle, než si přečtete Ustanovení č. 4.9, které říká, že další postup po odkódování trezoru „se uplatní obdobně“ jako kdybyste měli kartu nevýherní. Takže s unikátní kartou nemusíte znát šifru předem, protože heslo díky ní máte, ale později už ano, neboť bez znalosti šifry vedoucí ke kýženému kódu, který jste „jen“ vyhrál, vám Kazma nic nevyplatí. K čemu potom dělení na výherní a nevýherní karty, když to vyjde nastejno?
Tahle Hlava XXII má věru moc mazané vysvětlení. V advokátní kanceláři Plicka & Partners, která tyto podmínky sepsala, vědí velké tajemství: Kazmova „klec na blázny“ je totiž spotřebitelská hra a v ní nemůžete nic vyhrát bez vlastního přičinění, rozuměj bez projevu jakékoli znalosti nebo dovednosti. Proto heslo k otevření trezoru můžete získat jen vyluštěním šifry. Kdybyste Unikátní soutěžní kartu mohli obdržet jen za cenu lístku do kina a bez dalšího na ni vyhrát milion, tak se z herní karty spotřebitelské soutěže stává výherní los podle loterijního zákona. A na emisi losů, stejně jako provozování hazardních her, potřebujete spoustu papírů a povolení z Ministerstva financí ČR, dozor celníků a bůhví co ještě. A to nemá nic společného s něčím tak snadno spustitelným jako je spotřebitelská soutěž ONEMANSHOW-The Game. Takže už chápete, proč to takhle Bartoškovi advokáti do sebe zamotali, až to zdánlivě nedává smysl? Ve výsledku je tedy jedno, jestli máte kartu unikátní nebo obyčejnou - v obou případech musíte znát šifru, i když to zní jako ta Hlava XXII.
Nebo také marketingové vymývání mozků sloužící k akceleraci prodeje lístků (viz případ nic netušícího nebožáka, který vykoupil celý kinosál).
Příště: Šifru nezná pořadatel, ani ti, co ji po částech sestavovali, natož právníci nebo notář. Kdo ale tyto dílky spojil, resp. ověřil funkčnost takového celku, když by ho nikdo neměl znát? Jak si může soutěžící ověřit tvrzení pořadatele o své neúspěšnosti, aniž by takovou informovaností netorpédoval pokračování soutěže, s nímž se v takovém případě automaticky počítá? Závazek mlčenlivosti, když jde o milion dolarů? Je Kamil Bartošek šílený pilot Orr, nebo vymyslel spotřebitelsko-herní kvadraturu kruhu? Čtěte v pondělí.
Seznam zdrojů:
https://www.miliondolaru.cz/podminky.pdf
https://www.pruvodcepodnikanim.cz/clanek/souteze-pro-zakazniky-podle-prava/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kon_o_hazardn%C3%ADch_hr%C3%A1ch
