Článek
Louvre, 21. srpna roku 1911 v sedm hodin ráno. Muzejní pomocná síla Vincenzo Peruggia (1881-1925) v prostorách Salonu Carré nebudí žádnou pozornost - nosí bílý plášť stejně jako ostatní pracovníci. Vynořil se z úkrytu v úklidové místnosti, kde přebýval od včerejška, aby ho v osudný den nezapsali strážci u vchodu. Když se sál vyprázdní, tak přistoupí k obrazu Mona Lisa od renesančního mistra Leonarda da Vinciho a sundá ho ze stěny. Jde to snadno, kvůli požárním předpisům je pouze volně zavěšen na čtyřech skobách. Ale ne zas až tak lehce pro jednoho člověka, protože malba na desce o rozměrech 77×53 cm má robustní rám a nedávno byla vložena do ochranné vitríny.
Peruggia obraz zbaví veškeré přítěže, kterou ukryje pod stohem obrazů studentů malířství na schodišťové podestě (kopírování v Louvru bylo tehdy dovoleno, pokud nové dílo mělo jiný formát než originál). Desku zabalí do pláště a zamíří k bočním dveřím, od nichž si dříve opatřil klíč. Zděšen však zjišťuje, že ten do zámku nepasuje. Co hůře, blíží se něčí kročeje, Peruggia proto vytáhne šroubovák a odmontuje kliku. Přicházející muzejní instalatér lamentujícímu zloději navrhne, že dveře zprovozní kleštěmi. Stane se. Peruggia spěchá k hlavnímu vchodu, kde ho čeká poslední přízeň osudu toho dne, neboť hlídač si právě odskočil pro vodu k vytření vestibulu…
Vincenzo Peruggia na policejních záznamech dva roky před krádeží v Louvru
Nepřítomnost obrazu nikoho neznepokojí po celý den! Uplyne dalších 24 hodin, než se potvrdí, že Mona Lisa není u restaurátorů ani ve fotografickém oddělení. Ředitel muzea Georges Bénédite oznamuje světu: „Elle est partie!“ (Ona je pryč). Následující dva roky na jejím místě visí jen beznadějně blednoucí reprodukce.
Co bylo ukradeno, musí být navráceno
Peruggiu sice policie dvakrát vyslýchá v jeho pařížském bytě, ale Ital není hlavním podezřelým. Dva roky obraz ukrývá na dně kufru, než se podepíše jako „Leonardo“ v dopise obchodníku s uměním Frankovi Gerimu. „Podlehl jsem náhlé touze vrátit do své země alespoň jeden z mnoha pokladů, které byly, zejména v napoleonské éře, Itálii ukradeny,“ odhaluje mu Peruggia své motivace. Zjevně netuší, že autor Mony Lisy obraz zcela dobrovolně věnoval o dvě století dříve francouzskému králi Františku I., pod jehož ochranou strávil poslední léta svého života.
Domluví si schůzku ve Florencii. Zloděj si směle říká o 500 000 lir jako nálezné, to byl ekvivalent 100 000 dolarů a v té době celé jmění. Některé noviny odhadovaly hodnotu obrazu na zhruba pět milionů tehdejších dolarů. „To je v pořádku. To není mnoho,“ uklidňuje ho Geri. Následného setkání v hotelovém pokoji se účastní i Giovanni Poggi, ředitel slavné Galerie Uffizi. Vlastenec a zloděj v jedné osobě před nimi otevírá kufr. Na zem padají jim vyhazované rozbité boty, pomačkaný klobouk, kleště, štukatérské nástroje, halena, štětce, a dokonce i mandolína. Ale konečně na denní světlo vystupuje na samém dně ukrytá, v hedvábné textilii zabalená Mona Lisa. Oba galeristé žasnou: je perfektně zachovalá a vše včetně razítek a evidenčních nápisů na zadní straně obrazu stvrzuje pravost.
Obraz končí v depozitáři Uffizi, nebohý Peruggia v poutech policie. Vyfasuje rok vězení, ale trest je mu později snížen na sedm měsíců (soud uvěří jeho vlasteneckým motivacím). Tuto lhůtu si však už odseděl ve vazbě, proto je okamžitě po vynesení definitivního rozsudku propuštěn na svobodu. Smrt malíře a dekoratéra Vincenza Peruggii v roce 1925 francouzská média zprvu ani nezaznamenají, kvůli anonymizaci totiž začal používat křestní jméno Pietro.
Dokonalý zločin možná existuje
S méně známou, ale o to divočejší verzí „krádeže století“ přišel ve 30. letech minulého století americký novinář Karl Decker. V polosvětě pařížských padělatelů umění prý tehdy působila osoba vystupující pod jménem Eduardo, markýz de Valfierno. Jeho skupina měla vyrábět napodobeniny obrazů z francouzských muzeí, o nichž bezskrupulózní šlechtic kupcům v USA tvrdil, že byla ukradena. „Námi vyrobené dokumenty uváděly, že galerijní orgány tajně nahradily ztracená díla kopiemi, aby se předešlo skandálu,“ vyprávěl Eduardo svému příteli Deckerovi.
A jedním z takto prodaných kopií už byla i Mona Lisa, dokonce rok před skutečnou krádeží. Jenže kupec se svou novou akvizicí chlubil až příliš svobodně, což přimělo noviny Le Cri de Paris k uveřejnění článku, že obraz byl ukraden. „Rozhodli jsme se, že se to nesmí opakovat. U příští Mony Lisy musí být kupující mimo jakoukoli pochybnost ujištěn, že jeho obraz je autentický originál,“ prohlašoval markýz.
Rozhodil sítě a na lep mu prý sedlo hned šest amerických milionářů. Podkladové desky pro kopie se vyrobily z ořechu starožitné italské postele, najatý Peruggio pak samotnou akci provedl výše uvedeným postupem. Podle markýze Eduarda byl rozdíl jen v detailech, měl mít jednoho pomocníka přímo v muzeu a další dva ho odvezli autem do bytu. A že se nalezením obrazu vše provalilo? Žádný ze sběratelů nemohl svou akvizici zveřejnit, ani si stěžovat. Kupovali přeci údajně kradené zboží a to, že byli ve skutečnosti podvedeni, je tím úplně posledním důvodem ke chlubení. Tato verze událostí z roku 1932, otisknutá v deníku The Saturday Evening Post, však nebyla nikdy potvrzena z jiného zdroje. Může se tedy jednat jen o vymyšlenost bulvárního novináře, jímž Karl Decker bezpochyby byl.
Seznam zdrojů:
https://www.vanityfair.com/culture/2009/05/mona-lisa-excerpt200905
https://en.wikipedia.org/wiki/Vincenzo_Peruggia#External_links
Josef Glückselig: Atentáty na umění (ČTK-Pragopress 1971)
