Článek
„Lituji, ale mám příkaz k vašemu zatčení pro vlastizradu a kolaboraci s nepřítelem,“ informoval policejní komisař vyslýchaného Hana van Meegerena v únoru roku 1947. Jmenovaný se měl zmíněných zločinů dopustit tím, že během druhé světové války prodal obraz Kající se hříšnice německému pohlavárovi Hermannu Göringovi. Autorem díla přitom nebyl nikdo jiný než Jan Vermeer van Delft (1632-1675), jehož díla byla a jsou v Holandsku považována za národní kulturní památku. Tedy nemohou být prodána a vyvezena do zahraničí, natož přejít do rukou nacistických nepřátel. Meegeren nesouhlasil, protestoval, ale všechno marně.
Po sedmi týdnech vazby však malíř „vyměkl“ a usoudil, že lepší než trest smrti nebo mnohaleté vězení bude přiznání - není to pravé dílo, ale padělek, který on sám vytvořil. A dokonce ne jediný: jiné plátno Emauzští učedníci už dříve koupilo a s velkou slávou vystavilo Boijmansovo muzeum v Rotterdamu, další údajně vermeerovské Mytí nohou si pořídilo neméně renomované Rijks-Museum. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Byl tedy Meegeren kolaborant, nebo vlastenec? Každopádně se zrodil skandál a zároveň konec jednoho velkého mýtu holandské kultury…
Zneuznaný malíř reklam
Od konce na začátek. Han van Meegeren (1889-1947) nebyl - ve smyslu Formanova filmu- geniální Amadeus, ale jeho konkurent Salieri. Jistě ne špatný, ale dokonale průměrný malíř. Abstraktním kompozicím tohoto mladého umělce se ve 20. letech minulého století kritika vysmívala, nebo co hůř, ignorovala je. Po neúspěšných pokusech prorazit v Paříži a později v Londýně, kde skončil u reprodukování předloh na velkorozměrné reklamy, se rozhodl pro pomstu. Namaluje tak dokonalé dílo, že kusthistorici před ním budou klečet a plakat přitom štěstím.
Definitivně se rozhodl v roce 1933 a po čtyřech letech příprav (chemické experimenty s barvami a plátnem, sestrojení pece na umělé zestárnutí díla atd.) spatřil světlo světa první Vermeer. Novozákonní výjev Ježíše Krista jak večeří se svými učedníky v Emauzích. Jeho partner a překupník uměleckých děl C. A. Boon světu předestřel působivou historku o tom, jak dílo získal v Itálii od záhadného mnicha, jehož klášter se prý ocitl ve finanční tísni. Meegerena nejvíc potěší, že obelstil i sběratele a znalce Abrahama Brediuse, který olej označí za „nejen Vermeerův originál, ale podle mého soudu i jeho nejlepší dosud objevené dílo“. Na obraz se složí Rembrandtova společnost a za 550 000 holandských zlatých ho zakoupí pro Boijmansovo rotterdamské muzeum.
Až se ucho utrhlo
Pomsta byla dokonána, ale s jídlem roste chuť a Meegeren se nechá svým společníkem Boonem přemluvit k další produkci. Krátce poté totiž vypukla druhá světová válka a boháči začínají hledat vhodná úložiště pro inflační měnu. Vznikne ještě pět vermeerovských napodobenin a dvě ve stylu jiného holandského mistra Pietera de Hocha. Plátno Kající se hříšnice pak zakoupí fanatický milovník umění Hermann Göring a celá jeho sbírka včetně tohoto údajného Vermeera na sklonu války skončí v solných dolech poblíž vesničky Altaussee (záchranu popisuje americký film Památkáři z roku 2014). A přiložené faktury dovedou vyšetřovatele až k Meegerenovi.
Má štěstí v neštěstí. Odborníkům přímo ve vězení může předvést, jak se vytváří falešný Vermeer, a definitivním důkazem jeho neviny se stane skica původního díla z použitého plátna, což potvrdí rentgenový snímek. Meegeren je odsouzen nikoli jako válečný zločinec, ale coby pouhý podvodník k trestu jednoho roku vězení. Stává se národním hrdinou, holandská královna dokonce uvažuje o udělení milosti, ale padělatel se toho nedožije a umírá doma na srdeční slabost. Bizarnost celé kauzy a světa umění zvlášť dokládá i fakt, že Meegerenův syn Jacques využil nechvalné proslulosti těchto padělků a pokračoval v jejich výrobě ještě dlouho potom, co to osud jeho otci už znemožnil.
Seznam zdrojů:
Josef Glückselig: Atentáty na umění (ČTK-Pragopress 1971)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Han_van_Meegeren
