Článek
Na začátku nejslavnějšího podvodu masarykovského Československa byla svatba. Zkraje roku 1931 se měla komtesa Ludmila z rodu Lobkoviců vdávat, ale chybělo jí reprezentativní věno. Uchazečem o její ruku totiž nebyl nikdo jiný než aristokrat z rodu Lichtenštejnů. Sešla se tedy rada obou větví Lobkoviců, mělničtí a roudničtí, ale varianta prodeje části panství byla zavržena. Jak pro svou nápadnost v daném kontextu, tak s ohledem na hrozící ztrátu významu rodu. Nejschůdněji se jevil odprodej necelé poloviny depozitáře roudnické galerie, což by se zdůvodnilo přeskupením a novým uspořádáním obrazů v expozici. A navíc: štěstěna byla tomu záměru nakloněna, neboť v Praze tehdy dlel movitý manželský pár z USA, o němž bylo známo, že je posedlý evropskými starožitnostmi.
Vtip, který se zvrtl
Na zámek Roudnice tedy byli Jiřím Kristiánem z Lobkovic pozváni nejen zmínění Američané, vlastnící impérium na výrobu žvýkaček, ale též jistý Harry Jelínek. Byl to sice bývalý gigolo a majitel umělecké galerie s výraznou převahou padělků (průběžně čelil více než 500 různých žalob), ale uměl vystupovat a navíc výborně ovládal angličtinu. Slovo dalo slovo, večer u vybraných jídel a vína skončil, leč americký průmyslník projevil větší zájem o koupi jakéhokoli gotického hradu než nabízenou sbírku obrazů. Prý si ho rozebere kámen po kameni a odveze domů. Zmiňovaný J. K. Lobkovic se tedy pokusil o vtip: „A vy byste neprodal své rodinné sídlo, barone?,“ obrátil se potutelně k Jelínkovi. Ten ani nemrkl okem a boháče druhý den navštívil v jejich hotelovém apartmá, kde je pozval na své údajné sídlo - Karlštejn.
Návštěva se odehrála během jednoho ze zavíracích dnů, na hradě byli uvítáni skutečným kastelánem, který se domníval, že jde krátký pronájem ve věci filmového natáčení. Dorazil rovněž vrchní ze zábavního podniku Alhambra v roli majordoma a chór pážat, které sehrály sboristky z německého divadla v Praze. Pro zvýšení věrohodnosti této show si Jelínek nechal vyrobit i zlacený klíč od brány v sametem vyložené etuji. Následně však vyvstal jiný, ryze technický problém. „Přemýšlím, jak hrad nejlépe přestěhovat do Států, stavbu rozebrat a složit asi nebude největší problém, ale hrad má, jak vidím, i studnu… S tím jsem nepočítal,“ dumal nahlas kupec. Český podvodník se tím však nedal zaskočit a kul železo dokud bylo žhavé, hned po slavnostní večeři, při kávě a koňaku, dohodl prodej Karlštejna za několik desítek milionů tehdejších korun. Včetně zálohy 30 000 dolarů, která mu byla druhého dne v bance promptně vyplacena proti vystavenému šeku. A pak si vzal „dovolenou“ na málo mondénním Jadranu, kde nehrozilo další setkání s podvedenou dvojicí z USA.
Další zásah do stejného terče
Za tři dny už byl ve slunném Splitu. Počínal si neokázale, ale platil šeky, protože tak se tehdy dávalo na odiv skutečné bohatství. Místní loďař, jistý Bulatovič, mu nabídl k prodeji jachtu, ale Jelínek nebyl zvyklý za věci platit, takže jen předstíral zájem s tím, že si ji na moři vyzkouší. Než však stačil vyrazit, tak u kavárenského stolku na molu spatřil něco zcela nečekané. Pár těch samých Američanů z Prahy. „Ach, pane barone, jak se máte, kde se tu berete?,“ zeptal se udivený továrník. Jelínek si zachoval chladnou hlavu, uvědomil si, že věc ještě nebyla odhalena a nabídl svým obětím vyjížďku na moře.
A nebyl by to on, aby nevyužil nabízející se příležitost. Pod záminkou náhlého odjezdu ve věci pracovních povinností udeřil podruhé. „Rád vám jachtu přenechám, pro mě teď nemá vlastně cenu,“ prohlásil věcně. A obchod na místě uzavřel za cenu rovných 10 000 dolarů. Jaké překvapení poté čekalo oba manžele v cílovém Terstu, kde na ně už čekal loďař Bulatovič dožadující se své jachty, jistě netřeba popisovat… Následoval telefonát na americký konzulát v Praze, kde jim bylo vysvětleno, že Karlštejn patří odevždy českému státu a není tedy jasné, proč volající otázku vlastnictví vůbec zpochybňuje. Nebylo podáno žádné trestní oznámení, protože horší než ztráta peněz by byla ztráta pověsti. Američané v tichosti opustili Evropu a nechali za sebou jen tento příběh o podvodnické dovednosti.
Po skončení druhé světové války Harry Jelínek, který během okupace Československa kolaboroval s nacisty, unikl do Německé spolkové republiky a zemřel jako druhořadý malíř roku 1982 v Itálii.
Seznam zdrojů:
Arno Bělohlávek, Karel Dobeš: Neprodal jen Karlštejn (Mladá fronta 1984)
