Článek
Rozbor udavačské kauzy nedávno zesnulého spisovatele Milana Kundery (1929-2023) zahajme citací Lidových novin ze dne 13. října 2008. „Dvořáček byl velmi pravděpodobně zatčen na základě udání Milana Kundery (…) Co ho vedlo k udání člověka, kterého vůbec neznal, není podle ÚSTR zřejmé. Žádné dochované dokumenty tuto záhadu prý neobjasňují.“ A tady velké pozor. Neboť užití slova záhada ve vyjádření Vojtěcha Ripky z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se v daném kontextu jeví být mnohem větší záhadou než to, zda Kundera zmíněného agenta Miroslava Dvořáčka skutečně udal, či ne.
Kufr od „Krále Šumavy“
Proč? Ke kýženému „proto“ stačí stručná rekapitulace kauzy ze 14. března 1950 a trocha selského rozumu. Do Německa uprchlý a zde vycvičený agent chodec Dvořáček (něco jako převaděč ve filmu Král Šumavy) při plnění prvního zpravodajského úkolu v komunistickém Československu náhodou potká svoji známou, studentku Ivu Militkou. Nechá si u ní na koleji kufr a jde vyhledat svůj kontakt v Praze. Dotyčná znepokojivé setkání s emigrantem oznámí svému příteli, oba dají hlavy dohromady (bez větších záhad se dívce zjevně příčilo osobně udat známého) a ožehavý morální problém naloží na bedra kolejního funkcionáře Kundery. Jednou z jeho tehdejších povinností totiž bylo oznamovat pohyb podezřelých osob na studentské ubytovně.
Což vzápětí učinil a existuje o tom v podstatě nezpochybnitelný úřední záznam. Dodejme, že v té době usiloval o obnovení svého členství v Komunistické straně Československa, odkud byl dříve vyloučen za „protistranickou činnost“. Oznámil aktivitu potenciálního třídního nepřítele, čímž splnil svoji občanskou a ideovou povinnost. Neměl sebemenší důvod ani motivaci činit cokoli jiného, nemohl ani nekonat, protože na jeho rozhodnutí čekali dva případně nebezpeční studentští soudruzi. Jako až komické se jeví dumání ÚSTR o tom, proč tak učinil, když Dvořáčka neznal. Má být považováno za obvyklejší a spíše přípustné, že komunista udává pouze jemu známé agenty západních rozvědek? Proboha…
Pravda pokaždé jinak
Měl snad tento 21letý komunistický elév náhle prozřít jako biblický Pavel a ve shodě s idejemi katolického disentu si od Václava Havla vypůjčit samopal a prostřílet Dvořáčkovi cestu zpátky do Německa? Bylo odhalování a souzení československých nebo sovětských donašečů na druhé straně Železné opony něčím natolik samozřejmě správným, až lze tiše přejít fakt, že nemálo z nich to dělalo z vnitřního přesvědčení, pro svou pravdu?
Jistě, udávání není samo o sobě nic libého. Pocitově za sebou nechává pachuť práskačství, což dobře věděl i Kundera. Jeho okamžitá reakce i pozdější mlčení tedy mluví za vše. „Jsem úplně zaskočen něčím, co jsem nečekal, o čem jsem ještě včera nevěděl a co se nestalo. Toho člověka jsem vůbec neznal,“ řekl k tomu ČTK po odhalení aféry. Co jiného taky, že? Zatloukat, zatloukat, zatloukat. To přeci neplatí jen pro intimní nevěru. Takže ani zde byť náznak jakékoli záhadnosti.
Kundera to prostě udělal, ale před scenáristikou a režií na FAMU studoval filozofii, takže věděl, že „pravda je poznaná nutnost“. Ještě přesněji: „Pravdivost funguje bez ohledu na nás, naše znalosti. Nutné nelze falzifikovat.“ Pokud tedy činíte něco, co je na daném místě i čase a za daných okolností nevyhnutelné, konáte tím pravdu. Vlastně i tehdy, když se vám vnitřně příčí dělat tak pěknou a vznešenou věc, jako je pravda, pokud má formu udání bližního svého. Zároveň ale platí, že tato pravda se stává lží, když se politické a společenské poměry na tomtéž místě, ale v jiném čase a za nových okolností zvrátí v opak. Zkrátka co bylo „pravda a láska“ včera se může zítra proměnit v „lež a nenávist“, což hrozí být velmi nepříjemné z hlediska průvodní ztráty dříve vydobytých požitků. A že jich ve světě nejen literárním bývá požehnaně.
Nejlepší je tedy dělat udiveného a mlčet, stoicky sledovat rej dobových tanců, stejně jako to v tomto případě učinil světový spisovatel a udavač z donucení Milan Kundera.
Seznam zdrojů:
