Článek
Na louce za potokem měla být svoboda. Jiřina Štěpničková (1912-1985), hvězda Divadla československé armády, tam i se svým čtyřletým synem Jiřím dorazí ráno 22. října 1951. Jsou na státní hranici komunistického Československa, vyčerpáni celonočním pochodem, s nimi další dva dospělí ve stopách převaděče Jiřího Fialy. Ale jakmile vstoupí do vody, tak se ozve výstražná střelba. Past Státní bezpečnosti sklapla, pohraničníci už na ně čekali. Skupina se musí obrátit a padnout na břeh, Štěpničková ještě stačí zahrabat do mechu svůj neplatný pas a zlatý náramek.
Byla převezena do Prahy, stejně jako její syn. To už mu z kabátku policisté párají ukryté šperky, a po sérii výslechů se v listopadu téhož roku jeho matka psychicky zhroutí. Malý Jiřík mezitím ve služebním bytě Sboru národní bezpečnosti pod dohledem vychovatelek roznášel dalším dětem podobného osudu jídlo z várnic…
Za velezradu i trest nejvyšší
„Spolčili se s jinými pachateli k pokusu zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení nebo společenský řád republiky, které jsou zaručeny ústavou,“ tvrdila o rok později státní prokurátorka Ludmila Matušínská během soudu s celou skupinou. Líčení proběhlo klidně, protože všichni obvinění se museli své odpovědi naučit zpaměti jako roli. S vědomím, že dvě léta předtím byla popravena Milada Horáková a právě druhého dne jejich vlastního procesu skončil na šibenici Rudolf Slánský, bývalý generální tajemník Komunistické strany Československa (jednalo se o údajné tzv. sionistické spiknutí proti republice).
Za lehčí paragraf „neoprávněného opuštění republiky“ by Štěpničkové a jejím druhům hrozil jen trest vězení od jednoho do pěti let. Ale obžalovaným bylo kladeno za vinu víc, domluva „s agentem americké výzvědné služby CIC, že ilegálně uprchnou do amerického okupačního pásma Německa, aby se tam připojili ke zrádné emigraci“. S úmysly nanejvýš velezrádnými (viz citace prokurátorky o odstavec výše) a v takovém případě hrozil trest odnětí svobody na 10 až 25 let nebo doživotí. Ve výjimečných případech i smrti. Vše bylo vykonstruováno agenty Státní bezpečnosti, kteří herečce v létě roku 1951 doručili jimi vyrobený podvrh dopisu od režiséra Františka Čápa z Berlína. V něm jí spolu s nabídkou práce vyzýval k emigraci. Klec spadla a herečka byla za svou důvěřivost potrestána 15 lety vězení.
Milost se nekoná
Vzápětí se rozhořel boj o její záchranu. Přímluvu žádající o milost, zaslanou prezidentu republiky Antonínu Zápotockému, podepsala plejáda jejích kolegů z Národního divadla a Městských divadel pražských. Za všechny jmenujme: Zdenka Baldová, Ladislav Pešek, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Marvan, Karel Höger, Rudolf Hrušínský, Václav Voska, Dana Medřická, také režisér Martin Frič nebo výtvarník Jiří Trnka.
Petice za odpuštění trestu Jiřině Štěpničkové
Ale naprostá většina členů Divadla československé armády se k ní nepřipojila. Dokonce tu vzniká opačná petice: čtyři kolegyně Štěpničkové z tohoto souboru, Světla Amortová, Světla Svozilová, Jarmila Švabíková a Soňa Neumannová podepisují žádost o vynesení rozsudku smrti. Sice se nezachovala, ale existují o ní záznamy a historické prameny se shodují v tom, že její umělecky druhořadé signatářky k tomu vedla spíše žárlivost na věhlas Štěpničkové, než zapálenost pro věc obrany komunismu.
Ačkoli neuspěla ani jedna skupina, přesto došlo k šalamounskému rozhodnutí snížit jí trest o pět let. Jiřina Štěpničková byla v roce 196o propuštěna a o osm let později rehabilitována, souběžně obdržela i titul zasloužilé umělkyně. Další léta svého profesního života strávila spíše v ústraní, kromě menších rolí v televizi a u filmu působila např. na scéně Městského divadla v Kladně.
Seznam zdrojů:
https://www.totalita.cz/proc/proc_stepnickovaj_04.php
http://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2019-06/udalosti.html
cs.wikipedia.org/wiki/Jiřina_Štěpničková
