Tajemní Druidi: Kdo byli keltští kněží, kteří děsili Římany?

Moudří muži starověku. Chytří chlapíci z Asterixe a Obelixe. Děsiví ďáblové lesů, jež ve svých rituálech vraždili nevinné lidi. Tyto úhly pohledu jsou pouze několika příklady extrémně roztříštěného pole názorů, jež se za poslední dvě milénia nahromadily o druidech. Brzy si ukážeme, že pro tento guláš názorů existuje dobré odůvodnění a skutečných informací o tomto pradávném řádu máme skutečně málo. Co tedy o druidech skutečně víme? Jaké máme zdroje? A proč tak dlouho fascinují lidskou fantazii?

Texty beze shod

Keltská civilizace existovala v různých formách přibližně od 7. století před Kristem, ale první stopy druidů dokážeme najít až o pět století později. Všechny naše starověké zdroje jsou bohužel psány řeckými a římskými autory, jejichž záměry byly často zabarveny propagandou. Obzvláště dobrým příkladem tohoto problému jsou texty slavného římského diktátora Gaia Julia Caesara, jenž o druidech napsal více než prakticky kdokoliv jiný. Jeho texty však vznikly v době, kdy proti keltským národům Galie (moderní Francie a Belgie), vedl krutou válečnou kampaň, což z něj činí přesný opak nezaujatého pozorovatele. Bohužel je tím nejlepším zdrojem, který můžeme sehnat.

Caesar překvapivě vůbec nezmiňuje druidy ve svých popisech válečných kampaní, ale mluví o nich až ve svém shrnutí různých etnických skupin tehdejší Galie. Druidy vyobrazuje jako skupinu náboženských vůdců, soudců a učitelů, kteří měli v keltské společnosti velkou autoritu, ale na rozdíl od římských kněží (Caesar byl také nejvyšším knězem Říma), nebyly politickými vůdci. Volili si jednoho vůdce a nemuseli bojovat ve válkách. Caesar také tvrdí, že druidi otevřeně odmítali sepsat své tradice v knihách a znalosti si tak vždy předávali ústně. Také popisuje lidské oběti, které měli druidi provádět. Většinou používali standardní zbraně, ale ve speciálních případech sestavili velké dřevěné stavby, ve kterých hromadně upálili své oběti.

Obětovat v náboženských rituálech lidi bylo v Římě považováno za ohavný čin (kromě několika krizových období). Mnozí historici proto pochybují, že se Keltové oddávali masovým lidským obětím a považují tuto pointu za součást římské propagandy, jež sloužila jako ospravedlnění pro kampaň v Galii. Oběti jednotlivců však pravděpodobně součástí keltských rituálů byly, což potvrzují i některé archeologické nálezy. Caesarovo oddělení druidů od politických vůdců je také podezřelé a neshoduje se s některými dalšími dobovými texty. Není jasné, zda se římský dobyvatel snažil oddělit galskou elitu od děsivých druidů, aby ji později mohl integrovat do Říma či zaznamenal praktiky pouhé části keltských kmenů. Caesar byl mistrem propagandy a ohýbání pravdy u něj bylo naprosto normální.

V následujících stoletích jsou druidi zmínění ještě několikrát. Zdroje z 2. století po Kristu mluví o kampani římských císařů, jež měla za cíl jejich zákaz a zničení, což se nakonec mělo podařit. Druidi získávají v této fázi historie pozici bubáků, které římská společnost spojovala s hrůznými akty a strašlivými konspiracemi. Také se však objevuje situace, kdy římské zdroje odlišují druidy od dalších keltských náboženských figur a to bardů a věštců. Bardi vyprávěli příběhy, které často měly náboženské základy a věštci byli římskou elitou velmi ceněni a zaměstnáváni. Jak přesně obě skupiny spolupracovaly či soupeřily s druidy je však zcela nejasné.

Kontinentální dějiny nám toho o druidech už moc neřeknou kromě několika zmínek, jež naznačují, že žili také mezi Galaty, keltským kmenem, který se usídlil v dnešním Turecku, což naznačuje, že druidi existovali v celém keltském světě. A pak jsou tu britské ostrovy. Caesar je označil za místo, kde druidi poprvé vznikli a z prvního století po Kristu máme záznam o tom jak místní římský guvernér napadl jejich posvátný ostrov. Všichni zde přítomní druidi raději spáchali masovou sebevraždu, než aby padli do římských rukou, což pomohlo inspirovat masivní povstání proti římské vládě.

Skutečných fakt však ani z ostrovů není mnoho. Druidi jsou zmiňováni v příbězích Irska a Walesu, ale v obou případech jsou jejich akta popisována pozdějšími křesťanskými autory, jež si tyto události přetvořili pro vlastní účely. Někteří vědci dodnes s pradávným řádem spojují písmo Ogham, které bylo původním psacím systémem Irska, ale moderní výzkum tuto teorii silně poškodil a Ogham je tak spíše spojován s prvními křesťany, kteří Irsko v 5. století konvertovali. Víme tedy, že druidi existovali i v těchto oblastech (spolu s bardy a věštci), a měli silnou autoritu, ale bližší porozumění je opět ztraceno.

Keltský svět

Je toto skutečně všechno, co o starých druidech víme? Kdysi významná skupina mezi Kelty a všechno, co se nám zachovalo jsou spekulace, pomluvy a zmatené příběhy? Částečně tomu tak skutečně je. Historie je často zdrojem velké frustrace a to obzvlášť, když si její student uvědomí jak moc lidského vědění je dost možná nevyhnutelně ztraceno. To je však bod, ze kterého se student následně musí zvednout, aby si uvědomil, že vždy existují nové znalosti čekající na objevení.

I o druidech se toho stále dá mnoho dozvědět. Jedním fascinujícím bodem jsou římská porovnání. Řekové a později Římané měli ve zvyku porovnávat tradice a náboženství cizích kultur se svými vlastními a Keltové byli oblíbeným terčem. Díky tomu se například dozvídáme o druidské víře v posmrtný život, který měl zabitý člověk začít v zbrusu novém těle. Už Caesar přirovnal tuto víru k učení Pythagora, jež tvrdilo, že lidská duše koluje nekonečným počtem těl, do kterých se po jedné smrti znovu zrodí. Je to systém podobný reinkarnaci, ale na rozdíl od jejích východních variant neměly dle pythagorovců akce v jednom životě nijak ovlivnit kvalitu dalšího života.

Dalším důležitým bodem studií je keltské náboženství. Keltové byli rozděleni na skupinu národů, která se usídlila po celé Evropě, což nevyhnutelně vedlo k velkým rozdílům mezi jednotlivými skupinami. Příklad Galatů, nejvýchodnějšího národa Keltů, ukazuje, že právě druidi možná byli jednotným prvkem celé kultury, ale ani to nemůže být s jistotou dokázáno. V otázce samotných bohů, kterých staří Keltové měli něco mezi přibližně šedesáti a dvěma sty, panují obrovské rozdíly mezi obyvateli britských ostrovů a jejich kontinentálními bratranci. K tomu připojme fakt, že většina informací opět pochází z římských zdrojů a máme před sebou další blázinec.

Kontinentální bohové fungovali v systému podobném římskému polyteismu a měli vlastní hierarchii a mytologii. Římané označovali za nejdůležitější keltské bohy Toutatise, kterého považovali za boha války, ale spíše se jednalo o obecné označení většího množství kmenových bohů, kteří měli chránit určitá keltská sídla. Hromovládce Taranis a nejasně identifikovaný Esus byli dle Římanů dalšími předními božstvy, ale není jasné jak moc byly jejich kulty rozšířené mimo římskou Galii.

A pak tu zase máme britské ostrovy. Irsko je nám tentokrát poměrně dobrým zdrojem informací a místní systém se od toho kontinentálního velmi lišil. Hlavní roli zde hrála dvě božstva, Dagda a Morrigan, kteří společně zodpovídali za zrození a blahobyt různorodých kmenů, jež Irsko považovali za svůj domov. Pod tímto duem existovala řada dalších božstev, která však měla daleko menší roli než hlavní dvojice a často byly spojeny s jednotlivými kmeny.

Nekončící dědictví

Jak přesně do tohoto náboženského systému zapadali druidi, bardi a věštci je známo jen minimálně a to částečně kvůli příchodu nového náboženství. Kontinentální druidi byli zdecimováni už pod polyteistickými císaři Říma, ale jejich ostrovní bratranci přestali existovat až s příchodem křesťanství. Většina autorů minulých století považovala tento proces za velmi násilný a existuje řada příběhů o konfliktech mezi druidy a křesťanskými knězi, ale bližší pohled na dobové informace ukazuje, že křesťanští misionáři druidy téměř kompletně ignorují. Za problematické spíše považovali místní vladaře a také misionáře z odlišných křesťanských sekt.

Vymizení druidů a dalších keltských kněží tak bylo pravděpodobně postupným procesem, který se završil k začátku 6. století po Kristu. Jejich víra zmizela ze světa a podobný osud málem padl i na samotné Kelty. Galati a další vzdálené větve přišly o svou identitu už v 1. století po Kristu a moderní Francie se postupně stala doménou Římanů a následně germánských Franků. Jako poslední zde zůstali Bretonci, kteří vznikli jako kombinace místních keltských kmenů a uprchlíků z Británie. Ostrovní Keltové sice nepodlehli Římanům, ale příchod Germánů, Vikingů a později moderních Angličanů jim zasadil sérii těžkých ran. Skotsko, Irsko i Wales se stále považují za potomky dávných Keltů, ale místní keltské jazyky jsou téměř zapomenuty.

Druidi však neměli padnout v zapomnění. Legendy Irska a Walesu je zachovaly v těchto regionech a zápisky Caesara a dalších římských autorů zajistily jejich přežití v literatuře. A pak přišli romantičtí autoři 18. a 19. století, jež se rozhodli, že nedostatek informací nabízí výbornou příležitost. Někteří druidy pouze využili jako postavy ve svých příbězích, ale mnozí další si rozhodli informace o druidech prostě vymyslet. Kompletně nesmyslné tradice a ahistorické události se tak mohly stát základem všeobecného vnímání druidů na západě.

Tento trend dosáhl svého vrcholu ve 20. století, když se začala šířit neo-polyteistická náboženství. Druidy inspirovaná hnutí se stala obzvlášť populárními a nedostatek historických informací jim dovolil uspořádat si svou novou víru do různorodých forem. Odkaz druidů se mezitím promítal také v různých médiích z nichž v Čechách nejslavnější jsou bezpochyby příběhy Asterixe a Obelixe. O druidech se tak rozšířilo tolik představ, názorů i kompletních nesmyslů, že se těch pár skutečných historických informací jen těžko hledá.

Kněží starých Keltů však konečně začínají dostávat správnou vědeckou pozornost. Od roku 1990 vzniklo mnoho kvalitních knih a článků, jež napadají dlouho držené představy a starověké fámy. A částečně za tento fakt může právě i ona plejáda umění, které o druidech vytvořili autoři posledních dvou století. Jejich texty, filmy a náboženské zvyky možná neodpovídají realitě starých Keltů, což však nebrání tomu, aby připomněli lidské rase, že tito lidé existovali a v koutech Evropy dodnes přežívají. O druidech a starých Keltech toho stále mnoho nevíme, ale nepochybuji, že se díky zvědavosti, kterou dodnes mezi lidmi vyvolávají, o nich ještě mnoho dozvíme.

Zdroje a další četba:

Hutton, Ronald. Blood and mistletoe: the history of the Druids in Britain. New Haven: Yale University Press, 2009. xv, 491 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-0-300-14485-7.

Cunliffe, Barry W. The ancient Celts. Oxford: Oxford University Press, 1997. 324 s., [22 s.] obr. příl. ISBN 0-19-815010-5.

Koch, John T., ed. Celtic culture: a historical encyclopedia. Santa Barbara: ABC-Clio, ©2006. 5 sv. ([lv], 2128 s.). ISBN 1-85109-440-7.