Článek
Vladimír Putin není monstrem malých plánů. Od počátku své vlády se nijak netajil ambicemi na znovuvybudování ruského vlivu ve světě. I tak se však zdá zvláštní, že v průběhu krvavé a pro Rusko vyčerpávající války na Ukrajině Moskva financuje také armádní režim v africkém Súdánu. Za touto zvláštní akcí leží dlouhodobé námořní ambice, dekády vnitřních problémů Súdánu a také nedávné katastrofy, které závažně oslabily ruskou sféru vlivu.
Krvácející Súdán
Stvořen kombinací egyptských a anglických dobyvačných expedicí, moderní Súdán dodnes plně neví čím ve skutečnosti je. Od své nezávislosti roku 1956 se prakticky neustále potýká s vnitřními konflikty, neschopnými demokratickými vládami a vojenskými převraty. Etnicky nejednotný stát zahrnuje jak Araby tak různé africké národnosti, jenž se dále dělí na často znepřátelené klany. Situace byla ještě horší před rokem 2011, kdy se osamostatnil převážně křesťanský jižní Súdán. Ten se zbytkem země vedl pět dekád trvající válku o nezávislost, jenž zhoršila již tak vážné problémy celé země.
Pro pochopení dnešního konfliktu však především musíme znát muže, který roku 1989 provedl svůj vlastní státní převrat. Umar al-Bašír je mužem skutečně matoucím. K moci se dostal s podporou radikálních islamistů a nikdy se netajil podporou pro právo šaría. Několik let se v jeho zemi skrýval Usáma bin Ládin. Do mezinárodního povědomí především vstoupil svou brutální kampaní v regionu Darfur, která byla následně označena za genocidu. Al-Bašír však také dokázal vyjednat účinnou mírovou smlouvu se vzbouřeným jihem a roku 2011 plně uznal jeho nezávislost po demokratickém referendu. V otázce islámu byl často až překvapivě pragmatický a Súdán zachoval mnohá ženská práva. I tak to však nepochybně byl tvrdý diktátor, kterého u moci držely ozbrojené síly.
Hlavní silou režimu byla súdánská armáda. Ta hrála v historii země neustálou roli a mnohokrát se zmocnila moci. Často tak udělala se silnou podporou veřejnosti, která v armádě viděla jedinou stabilní instituci v nově nezávislé zemi. Vycvičená britskými experty, súdánská armáda platila za poměrně efektivní bojovou sílu, jenž se zoufale snažila udržet jednotu nově nezávislé země. To na ní pokládalo hlavní břímě bojů na jihu, jenž se stal pro armádu prakticky neřešitelným problémem. Přes častá vojenská vítězství se jí nikdy nepodařilo region plně ovládnout, ale z nich získaná hrdost bránila armádě v přijetí jakékoliv kompromisní mírové dohody s jihem. Al-Bašír byl voják s dostatečnou popularitou a mohl tak mír vyjednat, ale trvale si jím poškodil svou reputaci u mnoha důstojníků.
Kromě normální armády jsou však v Súdánu velmi rozšířené také polo-vojenské milice. Roku 2013 byla největší z nich reformována do Jednotek rychlé podpory, ale tato organizace měla své kořeny ještě v koloniální éře. Její členové jsou často radikální islamisté a za vlády al-Bašíra platily za jednu z hlavních zbraní režimu, jenž je využíval v situacích, kde nechtěl příliš pošpinit reputaci armády. Právě tyto milice vykonaly velkou část válečných zločinů v oblasti Darfur, kde brutálně potlačily místní bojovníky za nezávislost. Ztráta jihu a nedostatečná podpora islamizace země však začala postupně nahlodávat jejich loajalitu k diktátorově vládě.
Rok 2019 se měl oslabenému režimu stát osudným. Nespokojenost se špatnou ekonomikou a diktaturou vedla k masovým protestům, které dlouholetý diktátor nedokázal rozehnat. Armáda a milice neměly zájem ztratit moc, ale byly plně ochotné vyměnit vůdce. Prezident al-Bašír byl sesazen 11. dubna a vládu převzala formálně dočasná vojenská rada. To však nestačilo protestujícím, kteří následně čelili brutálním útokům Jednotek rychlé podpory. Pokračující protesty a mezinárodní tlak nakonec vedly k dohodě, která předala velkou část moci opozičním politikům a měla vést k postupnému nastolení demokracie.
Vladimír Putin a Umar al-Bašír, 2017
Země ve válce, Rusko do akce
Ruské ambice v Súdánu nejsou ničím novým. Sovětský svaz měl v zemi silný vliv a často platil za hlavního partnera různých místních režimů. To se nijak nezměnilo s pádem komunismu a v 90. letech zahájil al-Bašír mohutné nákupy zbraní v novém Rusku, které měly plně modernizovat súdánskou armádu. Diktátor měl s Moskvou vřelé vztahy, ale nikdy se plně nestal jejím spojencem. Al-Bašír byl v mezinárodních otázkách velkým oportunistou a v různých obdobích své vlády udržoval vřelé vztahy také s Čínou, USA, Velkou Británií a dokonce i Ukrajinou. Rusko bylo partnerem, ale diktátor se nechtěl stát jeho loutkou.
To však nikdy plně nebylo ruskou ambicí v Súdánu. Vliv na místní politiku je sice důležitý, ale hlavně jako nástroj pro hlavní moskevskou naději. Přístav v Rudém moři. Na rozdíl od Číny, USA a evropských mocností totiž Rusko dodnes nemá žádnou námořní základnu v Africe. To není nijak překvapivé, ruská flotila je v mnoha ohledech spíše špatný vtip než námořnictvo, ale pro Rusko je to potupa. Myšlenka základny v nezamrzajících afrických přístavech je pro Moskvu ohromně lákavá a na popularitě získala především za vlády Vladimíra Putina. Súdán je navíc poměrně blízko k Rusku a také má za severního souseda Egypt a extrémně významný Suezský kanál.
Základna v Súdánu by i přes neslavný stav ruské flotily byla velkým triumfem. Žádná jiná mocnost nemá základnu tak blízko od jižního konce Suezu a obzvlášť ruské ponorky by tak mohly efektivně ohrozit jednu z největších dopravních tepen naší planety. Rusko by navíc získalo novou základnu pro šíření svého vlivu v Africe a na Blízkém východě. Al-Bašír si byl vědom jak lákavou pro Rusko tato základna je a od roku 2017 se snažil za její vznik získat, co největší ústupky. Před diktátorovým pádem se především mluvilo o prodeji ruských letadel, ale také o obrovských investicích do súdánské ekonomiky.
Pád režimu nebyl pro Rusy žádný problém. Právě naopak, začaly z něj vznikat nové příležitosti. Nová polo-vojenská vláda pokračovala v jednáních, ale její vnitřní konflikty brzy vedly k postupnému rozkladu státní moci. Toho roku 2021 opět využila armáda, která s podporou Jednotek rychlé podpory provedla další převrat. Ten byl odsouzen západním světem a ostatními africkými zeměmi, ale ne Ruskem. Putinův režim zahájil novou sérii jednání a nový armádní režim byl velmi ochotný splnit všechny ruská přání. Země však nebyla převratem stabilizována a rychle se začal vytvářet nový konflikt. Tentokrát přímo mezi armádou a Jednotkami rychlé podpory.
Celý svět byl poněkud zaskočen zprávou z dubna 2023, když se právě ony dlouho upozaděné milice pokusily o vlastní převrat. Jednotky rychlé podpory obsadily velkou část západního Súdánu a část hlavního města Chartúm. Armáda se však odmítla vzdát a po prvotním ústupu k pobřeží začala tvrdě bojovat o znovudobytí ztracených oblastí. Nový konflikt navíc umožnil několika separatistickým skupinám zahájit povstání v ne-arabských částech země, což situaci ještě více zkomplikovalo. Celá země se tak po dekádě převratů a zmatků propadla do plnohodnotné občanské války.
Přicházející triumf
Rusko nebyla z nového konfliktu z počátku příliš nadšené, ale brzy v něm našlo nové příležitosti. V Africe velmi aktivní Wagnerova žoldnéřská skupina začala podporovat Jednotky rychlé podpory zatímco Moskva formálně nadále uznávala původní vojenskou vládu. Tato podpora obou stran měla Rusku získat nové ústupky a usnadnit budoucí dohodu o námořní základně. Navíc to byla příležitost naverbovat nové vojáky pro čím dál více ničiví konflikt s Ukrajinou, který roku 2023 již vyžadoval většinu ruských zdrojů. To mimo jiné znamenalo krádež části v Súdánu těženého zlata, které mělo pomoci s financováním ruské invaze.
Situace se však začala radikálně měnit po pádu Asadova režimu v Sýrii. Rusko má v zemi stále dvě velké vojenské základny, které slouží jako zastávka pro Putinovo námořnictvo a letectvo. Strach z jejich případné ztráty dal nový význam základně v Súdánu, která by mohla sloužit jako náhrada za syrské základny. Rusko se již od července roku 2024 začalo distancovat od více kontroverzních súdánských milic pád Asada v prosinci tento proces ještě více urychlil. To dalo nový život jednání o ruské vojenské základně a súdánská armáda díky této změně mohla konečně začít triumfovat na bojišti.
Armáda začala získávat první skutečná vítězství už v srpnu minulého roku, ale přelomovým se stal letošní leden a únor. Znovu dobyla několik významných regionálních měst a zasadila sérii porážek milicím na jihu. Především však znovu začala obsazovat hlavní město Chartúm, kde dobyla zpět své hlavní velitelství a několik vládních budov. Do konce března plánují znovu dobýt sídlo prezidenta a parlamentu, což by znamenalo osvobození většiny města. Vyhnání zbývajících milic bude pravděpodobně trvat déle, ale jednalo by se již pouze o menší operace. Armáda by se následně mohla soustředit na obsazení zbývajících povstaleckých oblastí a pacifikaci zbytku Súdánu.
Význam Ruska v těchto změnách se plně ukázal 12 února tohoto roku, když ministři zahraničí Súdánu a Ruska společně oznámili uzavření dohody, která umožní vznik ruské námořní základny na súdánském pobřeží. Má ležet nedaleko Port Súdán, hlavního přístavu země, jenž v současné době slouží jako dočasné hlavní město. Detaily smlouvy nejsou jasné, ale původní verze z roku 2017 měla Moskvě umožnit umístění několika stovek vojáků s skupiny válečných lodí a to včetně ponorek schopných nést jaderné zbraně. Je dost možné, že nová smlouva bude vůči Rusku ještě více vstřícná než tato starší varianta.
Co to znamená pro zbytek světa? Rusko čelí mnoha problémům a je dost možné, že stavba základny a její spuštění bude trvat několik let. I tak se však jedná o významný triumf moskevské diplomacie, který opět ukazuje selhání západu ve snaze diplomaticky izolovat největšího agresora 21. století. Putin a jeho budoucí nástupci touto základnu získají silný vliv na dění kolem Suezu a budou moci dále expandovat svou přítomnost v Africe. Výsledek války na Ukrajině je stále nejistý, ale ve zbytku světa se Rusko evidentně nadále hodlá aktivně angažovat.
Zdroje a další četba:
Moorcraft, Paul: Omar Al-Bashir and Africa’s Longest War, Pen and Sword Military, 2016, 256 stran, ISBN: 978-1473842526
Gleixner-Hayat, Brittany. „Sudan.“ U.S. Support for Democratic Openings in Conflict-Affected Countries: Lessons From Ethiopia and Sudan, Carnegie Endowment for International Peace, 2024, pp. 18–30. JSTOR, http://www.jstor.org/stable/resrep63786.7. Accessed 12 Mar. 2025.
McGregor, Arthur: Eurasia Daily Monitor, Credibility of Russia’s Red Sea Naval Facility Agreement with Sudan [online]: https://jamestown.org/program/credibility-of-russias-red-sea-naval-facility-agreement-with-sudan/
Sudan Tribune, Sudanese army tightens grip on East Khartoum, eyes key bridges [online]: https://sudantribune.com/article298095/
