Článek
Fakt a názor
Jablko roste na stromech. Finsko a Austrálie jsou existující státy. Země je kulatá. Fakta, která nikdo kromě největších exemplářů lidské hlouposti nezpochybňuje. Camridgský slovník popisuje fakt jako: „něco, o čem se ví, že se stalo nebo že existuje a zejména něco, pro co existuje důkaz nebo o čem existují informace“. Jeho oxfordský protiklad nabízí tuto definici: „věc, o které se ví, že je pravdivá zejména pokud ji lze dokázat“. Důležitá je tedy definice znalosti a důkazů.
Názor máme každý. Může to být ten nejméně důležitý názor na planetě zemi, ale je to stále názor. Jablko je dobré. Finsko je skvělá země. Vyškov by se měl používat jako cvičný terč pro jaderné zbraně. Názory i když někdy podivné. Samozřejmě jsou názory, které jsou důkazy rychle vyvratitelné či absolutně ohavné. Ne každý názor si zaslouží stejnou míru uznání a tolerance. Pak však přichází otázka, co dělat, když se objeví dva protichůdné názory se stejnou váhou. A zde se dostáváme k vidění dějin.
Historie je ze své podstaty úhel pohledu. I ten nejneutrálnější autor bude ovlivněn dobou, ve které žije, dobou, o které píše, nebo třeba názory svých spolupracovníků. Nemluvě o situacích, kdy nemáme k dispozici jiné než tématu nepřátelské zdroje. Postoj katolické církve k polyteistickým náboženstvím je toho dokonalým příkladem. Díky kontrole církve nad většinou dobových písemných pramenů máme o těchto náboženstvích minimální a často zkreslený obraz.
V tomto tématu nemáme k dispozici zdroje druhé strany a těžko můžeme konstruovat nové informace. Pak jsou ale události a historická hnutí, o nichž máme mnoho pramenů ze všech stran. Pro naše vnímání nebo vnímání těch, kteří svými díly utvářejí náš pohled na dané téma, je však lepší vnímat pouze jeden a velmi úzký úhel pohledu. Ukážu to na jednom z největších historických témat, které v posledních desetiletích prošlo obrovskými změnami v tom, jak ho historici chápou. Pád římské říše.
Mnoho pádů Říma
Proč zrovna pád Říma? To je snad událost, na které se široká akademie dokáže plně shodnout? Jak nás učí ve školách, římská říše skončila rokem 476 když byl svržen poslední císař Romulus Augustus. Antika byla u konce a začal středověk. Co víc se dá říct?
Roku 476 obsadil pravděpodobně herullský náčelník Odoaker hlavní město západořímské říše Ravennu. Opravdu svrhl jistého Romula, dítě, které nemělo žádnou praktickou moc mimo Itálii. Tento císař sám vzešel z uzurpace, která proběhla o rok dřív. Předchozí císař, Julius Nepos, byl stále považován většinou středozemního moře za legitimního panovníka a měl podporu Východořímské říše. Odoaker promptně přísahal věrnost Konstantinopoli a začal razit Neposovím jménem mince. Nepos zemřel roku 480 a Odoaker prohlásil přímou věrnost Konstantinopoli.
Takže Řím skončil v roce 480? Spíš se znovu sjednotil. Východořímští císaři byli všeobecně považováni za legitimní římský stát. Frankové v dnešní Francii, Vizigóti v dnešním Španělsku a mnozí další se oficiálně stylizovali do role místních správců konstantinopolských císařů. A v Itálii se prakticky nic nezměnilo. Západní senát stále zasedal v Římě a za Odoakera a následujících ostrogótských místodržících dokonce posílil své pravomoci. Dá se říci, že šlo spíše o formální loajalitu, ale pak v polovině 6. století východořímská vojska znovu dobyla Itálii a severní Afriku. Samotný Řím zůstal pod přímou vládou Konstantinopole téměř do konce 8. století a poslední državy v Itálii padly až v 11. století!
Proč tedy říkáme, že Řím padl v roce 476? Potřeba západu získat vlastní legitimitu. Když Karel Veliký a později otonští císaři vytvořili západní státy, které se hlásily k římskému dědictví, byla další existence východního Říma poněkud problematická. To se zvláště vyostřilo se schizmatem v 11. století, které natrvalo rozdělilo východní a západní křesťanství. Konstantinopol se stala centrem protipapežské církve a nepřátelství mezi oběma polovinami křesťanství nadále rostlo. Čtvrtá křížová výprava v roce 1204 zasadila Východořímské říši smrtelnou ránu a její konečný pád v roce 1453 byl pro Západ důkazem jejího úpadku a nedostatku božské podpory pro její imperiální nároky.
Tak vznikl příběh konce Říma v 5. století, příběh, který těžce zasáhl všechny země katolického světa. Byl to příběh, který mu vyhovoval, a budoucí historikové neměli důvod jej měnit. Byzanc jako skutečný dědic římské moci? To se západním spisovatelům nehodilo do příběhu až do 20. století, kdy začala rehabilitace východořímského dědictví. Je tedy datum 476 zcela bezcenné? Ne zcela. Lze jej považovat za konec účinné římské kontroly nad západními provinciemi a počátek konce západního starověku. A nejpozději roku 480 západořímská říše skutečně skončila. To jsou jistě roky hodné historického zájmu, ale v širším kontextu, než je současné jednoduché spojení 476 - pád Říma.
A co to školství?
Možná se teď ptáte, kam to všechno směřuje. K reformě českého školství! Tedy k návrhu na změnu stylu výuky jednoho z předmětů českého školství. O tom, že průměrný český žák dějepisu je drcen přívalem dat a faktů, mluvil každý učitel, který se k tomu vyjádřil. O neexistující výuce moderních dějin ani nemluvě. Jako člověk, který dvakrát ukončil 2. světovou válku, jsem to zažil na vlastní kůži poměrně nedávno. Na lidi, kteří se o historii skutečně zajímají, to reálně nepůsobí. My si o tom můžeme číst v naší době. Ale co ten průměrný? Mohl by zde pomoci úhel pohledu? Méně faktů, ale lépe se o nich bude diskutovat. Nemusí to jít tak do hloubky, jde o to pochopit existenci více úhlů pohledu. Například to, že zatímco v Evropě vnímáme Alexandra Makedonského jako velkého vůdce a státníka, tak v Íránu má stále temnou pověst ničitele. Stěžujeme si na rostoucí nepřátelství vůči cizím kulturám, ale ve školství se ani na chvíli nezamýšlíme nad jejich názory na velké dějinné události. Proč tedy nevynechat hodinu o gotickém slohu a místo toho si krátce popovídat o tom, jak se na křížové výpravy dívali muslimové? Nebo možná jen trochu rozšířit asi pětiminutový úvod, který dostane samotný islám.
Opět nejde o to, aby se šlo do extrémní hloubky. Jde o to pochopit existenci více pohledů na jedno téma a porozumět cizím kulturám. Současný systém předstírá, že učí jediný existující názor, a to se mu příliš nedaří. A to nemluvím o tom, že kdybychom vyškrtli některé dnes už opravdu zbytečné části, mohli bychom se při výuce dostat i do roku 2000! To je dost falešná naděje, uznávám, ale každý by měl mít čas od času vysoké ambice.
Zdroje:
Cambridgská definice: https://dictionary.cambridge.org/dictionary/english/fact
Oxfordká definice: https://www.oxfordlearnersdictionaries.com/us/definition/english/fact
