Článek
„Celý Balkán nestojí za život jediného pomořanského granátníka!“ To prý prohlásil Otto von Bismarck, když byl dotázán na možnost německé intervence v jižní Evropě. Válek, které podobné diskuze vyvolaly, bylo na balkánském poloostrově nespočetné množství a celý region má dodnes pověst nejvíce nebezpečné části Evropy. Roku 1925 jeden takový konflikt prý způsobil ztracený pes z Řecka.
Poloostrov nenávisti
Počet historických sporů mezi jednotlivými národy Balkánu by mohl naplnit celou knihovnu, ale počátek 20. století udělal mnoho pro rozšíření jejich množství. Kolaps Osmanské říše vedl k sérii válek za osvobození, ve kterých se jednotlivé státy poloostrova dokázaly dočasně sjednotit a společnými silami téměř kompletně vyhnaly Turky z Evropy. Tato spolupráce se však začala hroutit už během samotných válek za nezávislost a definitivní porážka Osmanů roku 1912 vedla k jejímu definitivnímu pohřbení. Národnostní složení celého poloostrova bylo totiž značně komplikované a jednotlivé státy měly silné neshody o rozdělení osvobozeného území.
Podobné spory vypukly i mezi Bulhary a Řeky. Oba státy si nárokovaly rozsáhlá území podél Egejského moře a především toužili po regionální metropoli Soluni. Spory o město a zavraždění řeckého krále místním radikálem vedly k rychlému kolapsu vzájemných vztahů a roku 1913 k vypuknutí války. Bulharsko bylo rozdrceno svými sousedy a přišlo o řadu území, které jeho vojáci vybojovali na Turcích. Proto se také roku 1915 přidalo na stranu Centrálních mocností v 1. světové válce, ale roku 1918 utrpělo i v tomto konfliktu drtivou porážku. Pro náš příběh je nejdůležitější, že muselo podstoupit všechna sporná území Řecku.
Bulharský stát byl svými porážkami uvržen do stavu, který se blížil anarchii. Země, která byla dříve považována za balkánské Prusko a glorifikovala svou armádu musela nyní přijmout několik hořkých porážek. To vedlo ke kolapsu několika vlád, abdikaci bulharského cara a vytvoření nové demokratické vlády. Udržela se jen do roku 1923, když byl její premiér zavražděn a vznikla autoritářské vlády pod velením nového cara Borise III. a politických elit. V zemi navíc operovali teroristické skupiny, které si přáli znovuzískání ztracených území, pravidelně útočili na sousední státy a měli tichou podporu nové bulharské vlády.
Člověk by si mohl myslet, že Řecko na tom muselo být o dost lépe, ale ve skutečnosti čelilo podobné krizi. Athény se sice po 1. světové války ocitli na straně vítězů, ale země byla silně rozdělena mezi místní liberály a pro-královské síly, které na sebe pravidelně útočily pomocí všech dostupných metod. Podporovatelé monarchie byli zdiskreditováni porážkou proti novému Turecku, což vedlo ke ztrátě nové dobytých území v Asii a k příchodu dvou milionů řeckých uprchlíků z východu. K moci se rychle dostala republikánská diktatura generála Pangalose, ale ani té se nedařilo řešit rostoucí vnitropolitické krize. Bulharsko i Řecko se tak roku 1925 nacházeli v krizovém stavu a mnozí radikálové doufali, že by se pomocí vojenského vítězství dala odlákat pozornost obyvatelstva.
Pes, důstojník či popletené hranice?
Řecko-bulharské hranice byly pro vojenské střetnutí ideálním místem. Obě země na svých teritoriích stále měly velké etnické menšiny, které mohly sloužit jako ideální záminka pro rychlé tažení. Bulharští teroristé pravidelně prováděli na řeckých územích sabotážní akce, které zvyšovaly vzájemné napětí a oba státy tak v regionu udržovaly velkou část svých ozbrojených sil. Zahraniční pozorovatelé varovali už od roku 1922 před možným konfliktem mezi oběma státy a je docela možné, že by boj mezi oběma zeměmi nakonec vypukl pomocí tradičních záminek a motivů. Místo toho však obě země začaly bojovat kvůli naprosto absurdní situaci.
Psi jsou součástí lidských armád od počátku historie. V některých obdobích byly společníky loveckých oddílů, jindy sloužili jako útočná jednotka na samotném bojišti a v moderní éře zastávají různé podpůrné funkce. Že měl řecký voják po své straně psa tak nebylo nic zvláštního a to obzvlášť u pohraničních jednotek, které často zasahovaly proti pašerákům. Každý majitel čtyřnohého kamaráda také pochopí, že se onen voják rozhodl svého psa jít hledat, poté co se mu zatoulal. Na špatně vyznačených hranicích se mu tato starost však stala osudnou. Svého kamaráda našel, ale oba byli následně zastřeleni bulharskou pohraniční jednotkou.
To je přinejmenším jedno z vysvětlení pro celý konflikt. Zdroje jsou z celého období velmi omezené a navíc extrémně rozdělené. Příběh o ztraceném psovi byl jedním ze dvou hlavních příběhů, které šířila řecká strana a ani pro jeden nebyly nikdy předložené pádné důkazy. Druhá verze mluví o tom, že hranici ve skutečnosti překročili Bulhaři, kteří pak přepadli řeckého důstojníka a bez milosti ho zavraždili. Bulharská strana má své vlastní verze. Podle jedné byl celý incident vymyšlen řeckou vládou, která chtěla ospravedlnit novou válku a podle druhé to byli Řekové, kdo překročili hranici a zavraždili několik civilistů.
Je dost možné, že se pravda nachází někde uprostřed. Incidentů mohlo být v tomto období vzájemného nepřátelství hned několik a obě strany je pak použili pro obhájení svých činů. Přinejmenším část vinny pravděpodobně náležela Bulharsku, protože jeho vláda vyjádřila lítost nad smrtí řeckého důstojníka, ale také požádala o vytvoření společné vyšetřovací komise, jež by objasnila skutečné příčiny celé záležitosti. Bulharsko bylo přeci jen bývalým spojencem Německa a obávalo se možné intervence ze strany Británie a Francie. Stejnou představu o mezinárodní situaci však mělo i Řecko a jeho vládci se rozhodly posílit svou domácí oblibu pomocí zahraničního triumfu.
Intervence ve jménu zdravého rozumu
Řecký diktátor Pangalos však společnou komisi odmítl a začala požadovat extrémní kompenzace. Bulharské protinávrhy bral jako odmítnutí, což využil jako ideální záminku pro vojenskou akci, která měla ukázat sílu řecké armády. Cílem se mělo stát hraniční město Petrič, které leželo jen pár kilometrů od hranic a bylo oblíbeným útočištěm pro proti-řecké skupiny v regionu. Pangalos nařídil pohraničním jednotkám, aby město rychle okupovaly, ale brzy se dozvěděl o zuřivém odporu místních Bulharů. Jednotky bulharské armády, civilních dobrovolníků a proti-řeckých milic nakonec dokázaly zabránit rychlému obsazení města.
První boje si vyžádaly přibližně padesát bulharských životů a také vedly ke smrti více než stovky Řeků. Pangalos začal plánovat větší vojenskou ofenzívu, ve které by řecká armáda pravděpodobně rychle vyhrála, ale brzy musel tyto plány opustit. Řecko se totiž netěšilo plné podpoře západních mocností, které braly útok na Bulharsko za zbytečnou eskalaci. Proti Řecku se především postavila Itálie, jejíž nový vůdce Mussolini vedl s Athénami vlastní územní spory a dlouhodobě podporoval Bulharsko. Zahraniční tlak tak po deseti dnech ukončil celou podivnou válku.
Celé Řecko bralo mírové řešení konfliktu za kompletní ponížení. Nejen, že se muselo stáhnout s bulharského území a vzdát se svých dřívějších nároků na velkolepé reparace, ale samo muselo Bulharsko zaplatit za škody způsobené při krátké válce. Pangalos přišel o většinu zbývající podpory a o v červenci roku 1926 byl definitivně svržen. Válka však vyvolala změny i v Bulharsku, kde bylo její samotné vypuknutí bráno za selhání autoritářského režimu. Brzy následoval nový převrat, který na několik let vrátil zemi jisté demokratické svobody. A to všechno se možná odehrálo kvůli zatoulanému psovi.
Je samozřejmě možně spekulovat o pravém důvodu války, ale celý příběh ztraceného psa dobře vykresluje absurdnost celé situace. Balkánské státy čelily hlubokým politickým krizím, ale pro mnohé jejich vůdce byla za nejlepší řešení brána válka, která by celou situaci pouze zhoršila. Řecko a Bulharsko se měli opět střetnout v 2. světové válce, jež definitivně rozhodla jejich územní spory, ale některé hádky o území přetrvávají na Balkáně až dodnes. Můžeme tedy jen doufat, že si dnešní pohraniční stráže lépe pohlídají své čtyřnohé kamarády.
Zdroje a další četba:
Jelavich, Barbara. History of the Balkans. Vol. 2, Twentieth century. Cambridge: Cambridge University Press, 1993. xi, 476 s. ISBN 0-521-27459-1.
Rychlík, Jan a kol. Dějiny Bulharska. Třetí doplněné a přepracované vydání. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2016. 536 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-553-6.
Richter, Heinz: History of Greece in the 20th Century: Volume 1: 1900-1939. Harrasowitz. 2021. 320 stran ISBN: 978-3447115384
