Velké vymírání: Katastrofa, která málem vyhladila všechen život na Zemi

Naše planeta a život na ní si za svou dlouhou existenci prošly mnoha katastrofálními událostmi. Vyhubení dinosaurů před 66 miliony let je dnes nejlépe známou z těchto katastrof, ale ve svém rozsahu se nemůže vyrovnat Velkému vymírání na konci období Perm. Tato událost málem přivodila zničení všeho života a dokázala proměnit naší planetu v apokalyptickou pustinu. Jak k ní došlo? A kdo díky ní začal prosperovat?

Ztracený svět

41 milionů let. Tak dlouho trval Permský věk (290 až 251 milionů let před Kristem). Poslední z ér prvohor, Perm byl dobou, jenž přímo předcházela vládě dinosaurů nad naší planetou. Samotnou Zemi by člověk v této době jen těžko poznal jako náš svět. Kontinenty byly sjednoceny v superkontinentu Pangea, která spojovala naprostou většinu suchého povrchu země. Ze začátku poměrně chladné období, teploty pomalu, ale jistě začaly růst a na konci Permu tak byl světový tepelný průměr daleko vyšší než dnes. Obzvlášť střed superkontinentu byl oblastí plnou pouští, ale na světě se i přes zvýšené teploty dalo najít mnoho druhů přírodních biomů.

Pro život bylo toto oteplení doslova požehnáním. Evoluce na něj zareagovala doslova explozí nových druhů, které byly přizpůsobeny novým teplotám a mohly začít dobývat svět. Vzhledem k nadcházející éře dinosaurů by si člověk mohl myslet, že právě jejich předci dominovali světu, ale opak je pravdou. Předci dinosaurů a tím pádem také moderních plazů a ptáků, byli v tomto období spíše menšími tvory, kteří museli vyhledávat dobré skrýše a schovávat se před většími predátory. Ve svém vzhledu bychom je spíše přirovnaly k moderním ještěrkám a jejich čas slávy měl teprve přijít.

Kdo tedy ovládal Pangeu? Samozřejmě naši předci a jejich příbuzní! I když bychom v jejich podobě mnoho lidského opravdu nenašli. Jedná se o přímé předky savců, dříve označované jako savcům podobní plazy. Tento název vznikl hlavně kvůli nedostatečnému pochopení dřívějších druhů a povrchní podobnosti mezi těmito druhy a plazy. Poté, co se zjistilo, že tato zvířata byla v mnoha ohledech daleko bližší moderním savcům a v některých případech dokonce měla srst, byl tento název nahrazen výrazem proto-savci. Přes tyto podobnosti se však často jednalo o zvířata radikálně odlišná od všech moderních obyvatel Země.

Pokud existuje zvířecí maskot Permu, tak se tak dá nazvat Dimetrodon (vyobrazený v úvodním obrázku), který svět zaujal svojí mohutnou hřbetní plachtou. O funkci této plachty se vědci dodnes aktivně hádají, což je u takto dávných zvířat poměrně typické. Další druhy zahrnovaly například až dva a půl tuny těžké druhy ze skupiny Dinocephali (v překladu strašná hlava), či masožravé Gorgonopsie, které v mnoha ohledech připomínaly pozdější šavlozubé tygry a další podobné predátory. Předchůdci dinosaurů samozřejmě nebyli jedinými malými tvory své éry a i mezi proto-savci se dalo najít mnoho druhů menší výšky, jenž se permanentně musely mít na pozoru před dobovými šelmami. Perm byl také zlatou dobou pro obrovské druhy hmyzu, které si ve vysokých teplotách doslova libovaly.

Životu se však nedařilo pouze na zemi. Oceány byly plné starých i nových obyvatel, jenž se proháněli kolem Pangey. Ať už poměrně malé druhy jako byli předchůdci moderních korálů a šneků či větší kousky mezi něž například patřily trnoploutvé ryby. V hlubinách moří se však také daly najít poměrně děsivé kousky jako byly často až dvoumetroví mořští škorpióni nebo až sedmimetroví žraloci Helicoprion. Jedním z nejstarších obyvatel oceánů byli Trilobiti, kteří i přes několik blízkých střetnutí s vyhynutím již v této době existovali více než 270 milionů let.

Na zemi i v mořích panovala úžasná diverzita všech možných druhů, jenž se dokázali přizpůsobit klimatickým změnám své éry. Netušili, že se z jejich světa brzy stane peklo.

Deset způsobů, jak krutě zemřít

Konec Permu nenastal skrze náhlou tragédii, ale odehrával se po extrémně dlouhou dobu. Sedm milionů let před samotným Velkým vymíráním došlo k mohutné krizi, ve které svět přišel o téměř jednu třetinu všech živočišných druhů. To se samo o sobě může zdát jako katastrofický scénář, ale proti finálnímu aktu celé tragédie je to ještě poměrně malá rána. Tato dodnes nevysvětlená vlna vymírání zasadila první ránu celému ekosystému, který se z ní však pomalu začal zotavovat. Na rekonvalescenci je však potřeba klid a místo něho dostal život apokalypsu. Co jí však způsobilo? Vědecká diskuze byla v této otázce dlouhodobě velmi bouřlivá. Někteří výzkumníci navrhly, že i zde měl hrát hlavní roli asteroid, ale pro tuto variantu se nikdy nenašly přesvědčivé důkazy.

Pravý důvod neměl nic společného s vesmírem a pravděpodobně pocházel z hloubky naší planety. Oblast známá jako trapy (ze švédského slova označující schodovité kopce), dnes tvoří tichou, krásnou a nepříliš osídlenou část ruské Sibiře. Před přibližně 252 miliony let zde však začal konec světa. Ve své době se jednalo o jednu z nejaktivnějších sopečných zón planety, jenž byla schopná stokrát překonat jakoukoliv explozi, kterou zažila lidská rasa. Na rozdíl od moderních sopečných explozí však Sibiřské trapy vypouštěly svůj smrtící obsah velmi pomalu. Jejich hněv měl trvat desítky, ne-li stovky tisíc let a kompletně zničil okolní oblasti. Zbytek světa na tom však neměl být o moc lépe.

Perm byl sice obdobím zvyklým na oteplování, ale ne v míře jaká přišla s těmito výbuchy. Světem zuřily obrovské lesní požáry a oblasti blízko exploze se staly ďábelskou zemí plnou lávy. To by se samo o sobě mohlo zdát jako dostatečná katastrofa, ale ve skutečnosti to byla jen malá část většího kolapsu. Desítky tisíc let sopečné aktivity neznamenaly pouze lávu, ale také vypuštění obrovského množství látek do atmosféry. Stovky tisíc gigatun (miliarda tun), chloru, popelu, sulfuru a dalších pro život vražedných látek mohlo díky těmto explozím proniknout do atmosféry. Sopky se navíc nacházely v oblasti s velkými zásobami uhlí a dalších nerostných surovin, což celé katastrofě dodalo benzín. Celá planeta byla doslova otrávena.

Planeta byla tedy zaplněná jedovatými látkami a silně oteplena masivními požáry. Ještě více se rozrostly pouště, které se staly čím dál méně tolerovatelné pro život. A mělo být ještě hůř. Země byla pod palbou z vesmíru. Viníkem tentokrát nebyl asteroid, ale naše vlastní slunce. Z něho přicházející radiace je většinou silně omezena Ozonovou vrstvou naší planety, ale ta byla kvůli vypuštěným plynům silně oslabena. Radiace tak dosáhla absurdních hodnot a obzvlášť na pólech způsobila masivní mutace rostlin, které na její následky začaly vymírat. K tomu ještě přidejme kyselé deště, masivní množství prachu v atmosféře a omezenou fotosyntézu. Povrch země se stal peklem. Její oceány se však proměnily v pohřebiště.

Většina výše popsaných kalamit měla ještě horší následky ve světových mořích. Radiace a vysoké teploty zničily většinu druhů, které přežívaly blízko hladiny. Vypuštěné látky pronikly i do nejhlubších míst a vyhladily zde živočichy, jenž přežily předchozí stovky milionů let evoluce. Moře také začala být čím dál víc kyselá. Největší ránou však byl pokles kyslíku. Kombinace oslabené fotosyntézy a zvýšeného množství oxidu uhličitého, který se v oceánech po sopečných explozích usadil, znamenala hluboký pokles okysličení vody, což se mělo ukázat jako efekt ještě ničivější než všechny tragédie jenž zasáhly povrch země. Naše oceány se doslova udusily.

Poražení a vítězové

Dodnes není jasné jak dlouho trvalo samotné vymírání. Zvířata blízko sopečné oblasti byla rychle zničena, ale zbytek Pangei se měl trápit po následující desítky tisíc let. U mořských druhů je datování ještě těžší. Dokážeme však spočítat ztráty. Na zemi byla destrukce o něco menší, ale i tak zahrnovala přibližně 70% suchozemského života. V mořích však toto číslo vystoupalo až na 96% živočichů. Právě kvůli této mořské apokalypse je Velké vymírání daleko horší než konec dinosaurů, jenž vyhladil přibližně 66-75% všeho života. Permská apokalypsa zničila kolem 90% života na naší planetě.

Obzvlášť mořské ztráty byly skutečně katastrofální. Mořští škorpióni, trnoploutvé ryby a mnozí další unikátní oceánští obyvatelé byli kompletně vyhlazeni. Své poslední hurá měli také Trilobiti, kterým dala apokalypsa poslední smrtelnou ránu. Jen těsně unikly vyhynutí předci většiny dnešních korálů, ryb a dalších mořských tvorů. Právě ti měli nyní postupně obnovit bývalou slávu oceánského života, ale často se nejprve museli radikálně změnit. U mnoha druhů došlo k zmenšení velikosti, jenž jim měla pomoci přežít v prostředí s omezenými zdroji potravin.

Podobná situace vládla na povrchu. Vláda proto-savců byla nemilosrdně zničena. Podobně jako ostatní vyhynutí bylo i velké vymírání daleko horší pro větší živočichy, což vedlo k hromadnému vyhubení bývalých vládců planety Země. Předci moderních savců, kteří už dříve většinou patřili mezi menší tvory, se zachovali podobně jako jejich oceánské protějšky a v následujících generacích se stali čím dál menšími. Byli samozřejmě i výjimky a dočasnou vládu na světě převzal Lystrosaurus, který dokázal bez přežít apokalypsu bez větších změn a dočasně se stal nejrozšířenějším obratlovcem planety. Jeho přežití mělo na několik milionů let prodloužil vládu proto-savců, ale nemohlo zabránit nástupu nových pánů planety.

Příroda vždy dokáže zahojit své rány, ale Velké vymírání bylo i pro ní těžké napravit. Suchozemský život se neměl plně zotavit po následujících 50 milionů let a oživení oceánů trvalo ještě déle. Dá se říct, že celé období Trias (250 až 201 milionů let před Kristem), bylo érou rekonstrukce, kdy se na světě vytvářel nový řád. Jeho vládci však již neměli být proto-savci, kteří si na další vzestup měli počkat sto čtyřicet milionů let. Do popředí se dostali nový tvorové, kteří dodnes fascinují milióny lidských myslí. Z ruiny Permu se jako fénix měla zrodit éra dinosaurů.

Zdroje a další četba:

Benton Michael: When Life Nearly Died: The Greatest Mass Extinction of All Time, Thames & Hudson, 2005, 336 stran, ISBN: 978-0500285732

Over, Jeff: Understanding Late Devonian and Permian-Triassic Biotic and Climatic Events, Elsevier Science, 2006, 344 stran, ISBN: 978-0444521279

Halliday, Thomas: Otherlands: A Journey Through Earth's Extinct Worlds, Random House Trade Paperbacks, 2023, 416 stran, ISBN: 978-0593132906