Článek
„Super easy to go.“ To byla odpověď chatařky na můj dotaz, jestli je cesta na Mitlerer Bärenkopf (3 358 m n. m.) nebezpečná. O tomto vrcholu jsem předtím nikdy neslyšel, ale byl to jediný rozumný cíl v okolí chaty Oberwalderhütte (2 974 m n. m.), kam jsem se vydal se svým třináctiletým synem. Můj starší syn miluje vysoké hory a nedávný výstup na Dachstein (viz zde) se mi nezdál dostatečně dlouhý, a tak jsme hledali místo pro společný delší čas v horách.
Chatu jsme vybrali kvůli její relativní dostupnosti z Prahy, zajímavé nadmořské výšce a také kvůli kupónům Alpenvereinu, díky nimž jsme měli ubytování zdarma. Vyrazili jsme z Prahy v neděli navečer, trochu narychlo, protože na konec následujícího týdne hlásili špatné počasí. Přespali jsme v kempu Štilec na jihu Čech, což nám zkrátilo další cestu. Už druhý den hned po poledni jsme se proháněli zatáčkami Grossglockner Hochalpenstrasse. Tato úžasná silnice (vjezd aktuálně za 45 €) patří mezi mé oblíbené nejen kvůli výhledům.
Dojeli jsme na její konec a auto zaparkovali v obrovském krytém parkovišti na Franz-Josefs-Höhe, které bylo překvapivě zdarma. Odtud jsme vyrazili šesti tunely směrem k chatě. První část trasy byla velmi turistická, s množstvím lidí, kteří ale postupně ubývali. Po celou cestu byl nalevo krásný výhled na vrchol Grossglockneru a ledovec Pasterze, což je nejvyšší hora a největší ledovec Rakouska.
Pohodlná cesta končí po necelé hodině, kdy se po můstku přejde řeka z tajícího ledovce. Šli jsme nahoru odpoledne, takže voda byla divoká a široká. Za řekou nás čekala cesta vytyčená tyčemi přes mohutná skaliska, která končí krátkým přechodem ledovce. Ten byl dostatečně zmrzlý, s firnem, takže mačky nebyly potřeba. Za ledovcem následovala krátká ferrata obtížnosti B. Nebyla nijak náročná, jen začátek byl vzdušnější, ovšem měli jsme standardní feratové sety. A jako už tradičně jsme během výstupu potkali sestupující rakouské důchodce bez jakéhokoliv vybavení.
K chatě jsme dorazili ve čtyři, ubytovali se a užívali si nádherné odpoledne a později i úžasný západ slunce a vysokohorskou atmosféru. Češi jsme byli jediní, ale chatařka mluvila skvěle anglicky, a dokonce ovládala i pár českých slov.
Druhý den ráno nás čekal budíček v šest. V chatě byli kromě nás asi tři skupiny, které trénovaly pohyb na ledovci s horskými vůdci, a možná ještě pár dalších jednotlivců. Po snídani si všichni začali připravovali sendviče do krabiček. Nebývá zvykem brát si jídlo ze švédského stolu na oběd, ale tady to dělal každý, takže jsem je připravil i synovi a sobě.
Po snídani jsme nalehko vyrazili na samotný vrchol. Nejprve jsme stoupali za chatou mírně do kopce, až jsme dorazili do sedla, kde ležel sníh. Kvůli němu jsem si sice vzal mačky, ale nebyly vůbec potřeba, asi padesátimetrové sedlo šlo přejít úplně bez problémů.
Následoval krátký výstup na několik set metrů dlouhý hřebínek s úzkou pěšinkou. Hřeben byl úžasný, cesta příjemná, bez lezeckých pasáží, jen velmi vzdušná. Několikasetmetrové srázy na obou stranách nejsou pro každého. Rozhodně bych, ale trasu nenazval nebezpečnou.
Na jeho konci nás čekalo malé sedélko a záhy jsme byli na vrcholu. Cesta z chaty trvala lehce přes hodinu. Z vrcholu jsou nádherné výhledy na celý masiv Glockneru, v dálce je vidět Grossvenediger, horská silnice i mohutné ledovce po obou stranách. Jedná se vizuálně o velmi atraktivní a fyzicky nenáročný výstup. Vyšlo nám krásné počasí, pouze silný vítr cestu ztěžoval. Po půlhodině kochání jsme se vydali zpět a okolo půl jedenácté jsme byli opět u chaty.
Zbytek dopoledne jsme věnovali odpočinku a po obědě se vydali na ledovec, kde jsme plánovali trénink chůze po ledu. Těžko si představit lepší místo. Ledovec začíná asi 20 minut od chaty, zpočátku je kompaktní, polední slunce vytvářelo drobné potůčky, ale nebyly zde žádné známky trhlin či sněhu. Vydali jsme se směrem k vrcholu Vorderer Bärenkopf. S přibývající výškou přibývalo i trhlin, většina byla zasněžená, hledali jsme mezi nimi cestu a stoupali vzhůru. Sedlo i vrchol se zdály stále daleko a trhlin přibývalo, jednou jsme dokonce zažili mohutné puknutí ledu s rachotem, a tak jsem po asi hodině a půl rozhodl k návratu. Přeci jen bylo zbytečné riskovat v odpoledním slunci, kdy ledovec povoluje. Vlastní zkušenost s pádem do trhliny mi bohatě stačí (vícezde).
Po chvíli bloudění mezi trhlinami jsme se opět dostali na kompaktní led a rychle se vrátili k okraji ledovce. Pozdní odpoledne jsme strávili v klidu a opět obdivovali úžasné výhledy.
Ráno jsme po snídani rychle sbalili věci a sešli dolů. Tentokrát bez davů turistů. Na hlavní stezce jsme pozorovali desítky svišťů, kteří se nebáli a také si užívali poklidné ráno. V deset už jsme byli na parkovišti a vydali se zpět do Prahy.
Celkově mohu výstup na střední Bärenkopf doporučit úplně každému, bez jakýchkoliv obav. Jedná se o nenáročný, ale vizuálně velmi atraktivní výstup, který v příjemné vzdálenosti šesti hodin od Prahy.
