Článek
Jako mnozí jiní i já jsem letos oslavil padesátku. Oslava to byla veliká, tím bych dodatečně chtěl poděkovat všem, kteří se na ní podíleli, zejména mé ženě a sestře a také všem kamarádům, kteří mi připravili úžasné překvapení.
Zároveň to byl čas, kdy už jsem leccos pochopil, s mnohými věcmi se musel vyrovnat a taky uzavřít další kapitolu svého života a otevřít novou.
A tohle vše je cílem tohoto článku, rovnou říkám, že to je tak trochu osobní zpověď a také skrze ní, se pokusím popsat, jak jsem se dobral, asi relativně pozdě k několika pochopením, která nazývám prozření, v tom, jak vnímám své okolí a vlastně svět vůbec.
Závěry asi nebudou pro všechny stravitelné, s některými stanovisky určitě nebudete souhlasit. Za prvé jde o limity psaného textu a také samozřejmě relativně zkratkovitých závěrů. Vězte, že je za nimi mnohem více, než níže uvedeno.
Úmyslně se v tomto článku nebudu vyjadřovat o své rodině, kterou mám, jak věřím funkční a šťastnou, za což samozřejmě děkuji především své ženě a taky pochopení, že jí nemusím vždy chápat, důležité je mít ji rád a hlavně pořád, tím myslím opravdu pořád, s ní komunikovat a snažit se nalézt pochopení.
Takže první takové prozření je spojené s kariérou. Řekl bych, že jsem naplnil své touhy a sny, a nyní se postupně dostávám do fáze, kdy bych tyto měl sdílet, nicméně, jak se mění doba, je pořád co se učit a netrvat dogmaticky na zkušenostech, ale neustále se učit a být otevřený novým možnostem. A fascinuje mě, kolik lidí, a to i velmi mladých, se už stačilo stát konzervativními a vychází i ze svých krátkých pracovních zkušeností jako určujících.
Snažím se vždy vidět budoucnost a i příležitosti v s širších souvislostech, která mé okolí ne vždy chápe a já je nejsem schopen vysvětlit.
Pracoval jsem pro jednu docela velkou společnost, která se zabývala určitou činností, mé role byly většinově obchodní a tak jsem měl příležitost vidět možnosti, tam kde jiní ne.
A já viděl velkou obchodní příležitost v jiné, než primární činnosti té společnosti.
A tak jsem se snažil tuto příležitost využít. Tehdejší CEO mi řekl, a teď ho cituji: „Nikdy, tahle společnost, se nikdy, nebude zabývat touhle činností.“
V té společnosti již nepracuji, nerozešli jsme se v nejlepším a ta divize, kterou jsem založil a proti všem protlačil (s tolerovanou podporou pozdějšího vedení), má dnes významný podíl na zisku celé společnosti.
Nepochopil jsem, že ostatní lidé nedokážou pochopit mé vize a spíše to personifikují do mé osoby. Že to vlastně nedokážu prodat a hlavně nedokážu správně prodat sebe a když to tlačím dále, tak je to vnímáno spíše negativně i když to na sílu nakonec protlačím.
Na sílu myslím, že mě nechali volné ruce a pak už to nešlo zastavit, protože v obchodě nikdo nezastaví přitékající peníze.
Pravda i já jsem zpětně viděno, udělal spousty chyb a jsem velmi vděčen, že jsem si je mohl uvědomit. Tahle zkušenost mi hrozně pomohla.
Budiž mi alespoň malou satisfakcí, že mi současný CEO nedávno poděkoval.
A vtipné je, že se mi něco podobného stalo i v další společnosti, kde jsem působil.
Takže prozření jedna:
Není důležitá vize, nebo jestli máte dobrý plán, je důležité, jestli jste po cestě někomu nezranil ego. A je lepší cestou vzdát se vlastního ega pro tu vizi. Ale pozor, nesmíte být vnímaný jako slaboch, mluvka, nebo člověk, který hází vinu na jiné. Je důležité pokorně a neustále jít za vizí, naplňovat ji a tak získávat stoupence pro tu svou.
Další velké prozření je spojené s mým mimopracovním okolím. Tedy kamarádi, příbuzní a známí z různých, v mém případě hlavně sportovních, aktivit. Za poslední tři roky a vlastně to vyvrcholilo letos, jsem se dostal do situací, které vygradovaly a já se rozhodl, po takovém vygradování ukončit kontakty, které jsem vnímal buď jako toxické, nebo jako uměle udržující. Tenhle krok není jednoduchý a bylo to vždy velmi bolestivé. S většinou těch známých, příbuzných a někdy i kamarádů, jsem byl v kontaktu po dlouhé roky. Vlastně teprve s postupem času vnímám pozitivnost těchto rozhodnutí a taky to proč k tomu došlo.
Vždy tam byl jeden dlouhodobý společný jmenovatel, totiž výhrady vůči mému chování, osobě či zkušenostem. V realitě se to projevovalo např. kritikou toho, že jsem Pražák, žárlivostí na můj, relativně úspěšný život či třeba jen cestování.
Takže prozření dvě:
Nemá smysl se obhajovat, tam kde není vůle protistrany to pochopit. A je třeba se zbavit toxických sociálních vazeb, a to co nejdříve.
Pozitivní na tomhle kroku je, že máte daleko více času na lidi, kteří vás chápou, berou vás takoví jací jste a mají vás rádi. A ještě více pozitivní je, že tímto krokem najednou máte prostor pro nové lidi, na které byste dříve neměli čas.
Samozřejmě tenhle bod vnímám k kontextu toho, že mám kolem sebe pořád dost lidí, se kterými si rozumím.
Prozření tři je spojené s mými aktivitami a podporou lidí kolem sebe. Tahle zkušenost je pro mě nejvice nepochopitelná. Opakovaně se mi stalo, že lidé kterým jsem hodně pomohl, mi pak vrazili tzv. nůž do zad. A nejde o to, že bych očekával vděk, či nějakou mohutnou podporu. Prostě při situaci, kdy já jsem taky potřeboval pomoc, protože jsem taky jen obyčejný, možná pro některé překvapivě citlivý kluk, se tato skupina lidí, při různých příležitostech, explicitně postavila proti mě.
Dokonce vidím i korelaci. Čím více někomu pomáháte, tím větší je šance, že vás potopí.
A vlastnosti této skupiny jsou stejné. Nikdy nic neudělají pro jiné. Nechají se třeba zvát na různé akce, a nejsou schopni zorganizovat žádnou. Berou pomoc ostatních, ale nikomu nepomůžou, někdy v okolí dokonce vzbuzují soucit. Nebavím se o lidech, kteří pomoc potřebují a z různých důvodů, se jim nedostává. Bavím se o lidech, kteří mají práci, zázemí, rodiny, statky.
Takže prozření tři:
Nemá smysl pomáhat lidem, kteří sami, když můžou, nepomůžou vám. Dříve či později se vám to ve zlém vrátí.
Další prozření, čtvrté, je nejvíce osobní. Je možná abstraktní a je velmi těžké ho přijmout. Jedná se o to, jak vnímáme sami sebe a jak nás vnímá okolí. Když máte kolem sebe opravdové kamarády, tak ti vám řeknou pravdu, bohužel většina lidí vám řekne nějaký pozitivní nesmysl, občas, když někoho naštvete, tak vám řekne něco negativního.
Mně se podařilo pochopit ten rozdíl, skrze vnímání ostatních. Žena jednoho mého kamaráda, se ráda prezentuje na sociálních sítích, a občas jsem s ní v minulosti vedl debaty. Skrze tyto dvě cesty jsem navnímal, že sebe vnímá jako nepochopeného průkopníka, zatímco já jí vnímám jako ztracenou duši, co neumí pro své vize koupit ostatní. A pak jsem začal tuto disproporci vnímat u ostatních a nakonec i u sebe.
Takže prozření čtyři:
Vnímejte sebe očima okolí a najdete své skryté já.
Páté prozření je možná trochu povrchní a taky trochu smutné. Lidé vás nevnímají skrze to co děláte, ale skrze to, jaké mají oni z toho emoce. A je úplně jedno, že jste udělali deset dobrých věcí, stačí, abyste, se jim řekli, něco co se jich dotkne a rázem vás odsoudí.
Bohužel má přímočarost a otevřenost způsobuje negativní emoce. Několikrát se mi stalo, že jsem někomu buď popsal problém, který s ním mám, věříce, že se najde jeho řešení, či v legraci, něco nadhodil a dotyčného se to dotklo více, než bych chtěl.
Takže prozření páté:
Není důležité co pro ostatní děláte, je důležité jakou emoci si s vámi spojí. A vždy převáží ta jedna negativní, bez ohledu na předchozích deset pozitivních.
Šesté prozření je spojené s tím, jak se tvoří názory. Hodně lidí si myslí, že jejich názory jsou logické. Pochopil jsem, že mé názory jsou spojené s emocí. Emocí spojenou s mým viděním světa, osoby, či zdroje odkud názor pochází anebo zážitkem a zkušeností spojeným s ním. V tomto kontextu vlastně žádný můj názor nemusí být pravdivý a vše je víceméně náhoda. Jít úplně do důsledku, je vlastně Absurdismus (viz. Albert Camus) a jeden by se zbláznil. Přijetí této skutečnosti mi mi dalo neskutečnou volnost. Musím se přiznat, že k rozebrání této myšlenky kolem sebe bohužel nemám úplně vhodnou sociální skupinu, takže nejsem schopen jí do důsledku probrat. Má cesta zde stále pokračuje.
Takže šesté prozření:
Žádný můj názor, není nezpochybnitelný.
Tak konečně sedmé (a poslední) prozření. Mám tu špatnou vlastnost, že si dohledávám informace k tvrzením a ověřují si jejich platnost. A to mě dostává občas do role, kdy bych potřeboval více do detailu s někým probrat některá, v současné době všeobecně platná dogmata a není s kým… lidé reagují neadekvátně a nejsou schopni mi dát relevantní protiargumenty. A ty které jim dávám, tak buď ignorují, či dokonce dehonestují.
Zkusím dát pár příkladů a budu rád v komentářích za relevantní a konstruktivní protinázory.
Jedna z takových pravd jsou skleníkové plyny. Nejdříve uvedu, že jsem nadšených zastáncem toho, aby lidé své okolí neznečišťovali a chovali se k němu s respektem.
Nicméně víte jaký je skleníkový plyn s největším % zastoupení v atmosféře?
Skoro nikdo mi na to neodpoví správně. A těch pár, kteří to vědí a tuší, kam směřuji, na mě vytáhnou Clausius-Clapeyronův vztah, který jsem si mimochodem dopočítal.
Další pravda je, ČR má jako jednu z největších v EU rozdíl mezi platy mužů a žen, pátral jsem proč tomu tak je a našel zajímavé údaje třeba o tom, že existuje korelace mezi množstvím zaměstnaných žen a výši rozdílu, takže v Česku, kde máme velký rozdíl v platech, máme jednu z nejvyšších zaměstnaností žen. Dokonce, a to je bizarní, se porovnávají kompletní příjmy, tedy když žena pracuje na zkrácený úvazek, zvyšuje se nepoměr … Nicméně je pravda, že hlavní rozdíl asi je způsobený a teď cituji „feminizací méně placených profesí“ a zároveň „ztrázou praxe během mateřství“.
A já jsem rozhodně zastáncem většího zastoupení žen třeba ve vedení. Mimochodem, teď mi taky aktuálně šéfuje žena a je to skvělé.
A tak bych mohl pokračovat asi celý večer…. a den…
Takže sedmé prozření je:
Máte-li informace, jdoucí proti většinovému názoru, buďte velmi, ale velmi opatrní s jejich šířením
A obloukem se vracím k celé podstatě tohoto článku a myšlenek, na které mi trvalo přijít padesát let. A jejich sjednocují motto, snad to popíšu srozumitelně.
Není důležité jak se věci mají a jak je vnímám já. Dokonce jsem si jist, že mé vnímání reality, či skutečnosti je úplně jiné než společnosti kolem mě.
Je naopak daleko důležitější, jak věci vnímá většinová skupina a jaký příběh se kolem toho tvoří.
A co je nejhorší a mé největší zjištění, není důležité, co říkáte, ale jak vás okolí vnímá jako osobu a dokonce i to jak okolí vnímá sociální bublinu, ve které jste.
Takže člověk s vyšším sociálním kapitálem v dané skupině, bude mít vždy větší úspěch, bez ohledu na to, co říká a jak velká blbost to třeba je.
Třeba já jako Pražák, nebudu mít podporu lidí z vesnice, ať už je pravda kdekoliv.
Vtipné je, že i já jsem si vybudoval určitou pozici a i já jsem byl mnohokrát v situaci, kdy jsem říkal blbost (akorát jsem to tehdy nevěděl) a lidé mi věřili. Takže vím, že to funguje i obráceně.
Doslova tímto tvrdím, že emoce převažují nad fakty. A to docela výrazně, protože emoce tvoří novou realitu a fakta nejsou důležitá. Nevěříte? Já pořád taky ne.
