Článek
Hoher Dachstein (2 995 m) je nejsevernější zaledněné místo v Alpách a zároveň nejvyšší hora Štýrska i Horního Rakouska. Poprvé jsem na něj vystoupil přibližně před dvaceti lety. Tehdy jsme ještě spali ve stanu na ledovci, který začínal hned za horskou chatou Adamek Hütte. Byl to můj první pořádný vysokohorský výstup, dnes už jich mám na kontě desítky, včetně výrazně náročnějších vrcholů. V paměti mi Dachstein zůstal spíše jako lehčí hora vhodná pro začátečníky.
Od té doby jsem nasbíral spoustu zkušeností a po horách začal chodit i se svými dětmi. Zejména mého staršího syna, který letos oslavil třinácté narozeniny, horské výstupy fascinují, a tak vznikl nápad Dachstein společně znovu zdolat. Přidal se k nám ještě můj kamarád, sice neměl tolik zkušeností, ale je velmi dobře trénovaný. Hlavně kvůli přechodu ledovce, na základě mých dřívějších ne zrovna příjemných zkušeností, více zde, jsem chtěl mít v týmu někoho s podobnou váhou. Ve středu odpoledne jsme tedy vyrazili z Prahy.
Noc jsme strávili v kempu u Wolfgangsee a ráno, s ohledem na předpověď (od jedné hodiny měly přijít deště a bouřky), jsme v devět hodin vyrazili z parkoviště u Vorderer Gosausee směrem na „Adámka“. Chata leží ve výšce 2 195 m n. m., čekalo nás tedy krásných asi 15 km s převýšením 1 300 metrů. Cesta vzhůru příjemně ubíhala, opět mě ale překvapilo, jak je dlouhá. Kolem jedné jsme mezi klečí poprvé zahlédli chatu a krátce nato zahřmělo, což nás donutilo přidat do kroku. Když nám zbývalo asi sto metrů k chatě, z legrace jsem poznamenal, že už může začít pršet a vzápětí se okamžitě spustil déšť. Nejprve drobné kapky, pak větší, a nakonec dvacet metrů před chatou přišel pořádný liják, následovaný krupobitím. Syn ještě našel sílu doběhnout, já s kamarádem jsme jen zrychlili chůzi.
Následovala několikahodinová bouře, během které jsme už ale spali v „lágru“, tedy ve společné noclehárně s postelemi a matracemi pro asi dvacet lidí. Večeře byla skvělá, tříchodová, a krátce po ní jsme šli spát. Na další den hlásili dopoledne dobré počasí, takže jsme se těšili.
Ráno budíček před šestou, venku nádherně, ale během snídaně jsme zjistili, že podle všech předpovědí má do dvou hodin začít pršet, bouřky byly hlášeny na odpoledne. Přesto jsme kolem půl sedmé vyrazili, z chaty jsme byli jediní, ostatní to kvůli předpovědi vzdali. Cílem bylo dojít k ledovci, aby si syn a kamarád vyzkoušeli pohyb na něm. Všichni jsme byli smířeni s tím, že na vrchol to tentokrát nejspíš nepůjde.
Po necelé hodině jsme dorazili na okraj ledovce, předpověď posunula déšť na desátou, což nám dalo čas na plánovaný trénink. Ledovec jsme přešli poměrně rychle a v pohodě, za krásného počasí jsme krátce po osmé dorazili na jeho konec, kde začíná lehká ferrata obtížnosti A/B vedoucí na vrchol. Počasí bylo stále krásné a předpověď hovořila o dešti v deset hodin, ale jen s 30% pravděpodobností. Rozhodli jsme se pokračovat dál – mačky, cepíny i lano jsme nechali v sedle a vyrazili nahoru.
Cestou jsme potkali skupinu sestupujících seniorů s průvodcem, kteří šli z druhé strany. Vrcholu jsme dosáhli v 9:05! Na vrcholu byla ještě skupina tří kluků, kteří přišli také z jihu. Pořád bylo krásně, ale od jihu už byla vidět mračna. Udělali jsme pár povinných fotek a hned jsme se vydali zpět.
Věděl jsem, že když se vrátíme do sedla, déšť už nám tolik vadit nebude. A skutečně – sotva jsme tam dorazili, přišla mlha, zvedl se studený vítr a začalo lehce mrholit. Se synem jsme čekali v závětří, až se vrátí kamarád, který šel opatrněji za námi. Byl to krátký, ale nádherný okamžik, všude mlha, šumění větru, my v klidu a závětří. Vlastně jediný moment celé výpravy, kdy byl čas si výlet opravdu vychutnat.
Za patnáct minut jsme se už připravovali na návrat přes ledovec. Mraky se rozplynuly a bylo krásně vidět. Zpáteční cesta byla velmi rychlá, jen sníh byl už hodně měkký, místy roztál a bylo vidět více trhlin. Ještě jednou nás zastihla mlha a menší zabloudění, ale za chvíli jsme byli zpět na konci ledovce.
Zpět k chatě jsme dorazili přesně v poledne a navzdory předpovědi bylo krásné počasí. Pak už nás čekal jen nekonečný sestup k autu, ten den jsme nastoupali 800 a sestoupili přes 2 000 výškových metrů.
Byl to nádherný výlet, který bych doporučil každému, kdo si chce vyzkoušet pořádný kopec. Základy pohybu na ledovci jsou však nezbytné. O neviditelných trhlinách, do kterých se lze propadnout, bych mohl vyprávět dlouho, viz odkaz výše, takže i přes relativní jednoduchost výstupu na Dachstein bych ho lidem bez zkušeností nedoporučil. Také počasí, které hrálo v tomto výstupu hlavní roli, může být velmi zrádné a bloudění v dešti a mlze na ledovci může skončit špatně.
Nám pomohla připravenost a zkušenosti. Můj syn se z výletu vrátil nadšený a už teď plánuje další výstup.
