Článek
„Chtělo by to vymalovat.“ Zdánlivě nevinná věta, kterou jsem pronesl na podzim předloňského roku, pod pozitivním vlivem mé ženy, spustila vír událostí, které jsem si nedovedl představit ani v nejbujnějších snech. A ti, kdo mě znají, vědí, že mám velikou fantazii.
Ale popořádku. Se sestrou jsme zdědili po tátovi chalupu. Pravda, ještě tam má podíl naše máma, ale ta se s tátovým odchodem rozhodla tuto radost ponechat na nás. Je to docela velké stavení v Sudetech. Já osobně k tomuto místu mám velký vztah. Jezdím tam už více než 40 let. Mám tam nejstaršího a jednoho z nejbližších kamarádů, Jardu. A vůbec naše rodina se tam potkává a tráví spolu čas.
„Ale asi nemá smysl malovat jen jednu část, když si chcete svojí půlku více komfortně upravit,“ dodal jsem. Chalupa je opravdu veliká. Střecha, kterou jsme měnili před pár lety, měří 374 m2. V prvním patře jsou vpravo dva apartmány, postavené ještě mým tátou, vlevo byly tři pokoje, které jsme se rozhodli přebudovat na komfortní apartmán.
Rekonstrukce začala. Nebudu popisovat patálie spojené s výběrem stavební firmy. To zná hodně z nás, a sice by to mohl být dlouhý příběh, ale nijak překvapivý. Hned v prvních týdnech stavby mi volala sestřička, že se pod střechou našly zbraně z druhé světové války. A že jeden ze dvou dělníků je ukradl a druhý, co se bál, to radši ohlásil. Tahle událost dosud není Policií uzavřena, tak ji pojďme přeskočit.
Byl víkend, kdy probíhalo druhé kolo volby prezidenta. Prožíval jsem zrovna stresující období, a tak jsem se se ženou domluvil, že si užiji volný víkend a dojedu zkontrolovat stavbu. Těšil jsem se na čas, kdy budu sám a maximálně večer skočím s Jardou na pár piv do místní nálevny. Úžasný podnik s atmosférou, kterou mi Pražáci adorujeme.
Ráno mi volal stavbyvedoucí. Že prý nás vykradli. Za tu dobu, co tam jezdíme, to bylo poprvé. Zavolal policii. Ti to nafotili, vyšetřili a odjeli. K večeru jsem přijel na chalupu. Šel jsem se podívat, co se ztratilo. Všude nepořádek, zbytky jídla, v obýváku ustláno, někdo tam v noci přespal, ale nic zásadního se neztratilo. Vlastně jsem ani nebyl schopen zjistit, co chybělo. Barák, za ta léta, překypoval věcmi navezenými a porůznu darovanými těmi, kdo pro ně neměli místo. Jenom v chodbě byly připraveny tašky s lupem, jako třeba mycími prostředky. Mezitím přijel stavbyvedoucí. Procházeli jsme dům, on mi popisuje situaci, a najednou zjistím, že jsou otevřeny zadní dveře. „Vy jste je nezavřeli?“ ptám se ho. Samozřejmě, že je zavřeli. Drahý lupič se tam mezitím vloupal podruhé. Zavolali jsme znova policii. Bylo vtipné, že až policie zjistila, která část připraveného lupu byla odnesena, měli to nafocené z prvního vloupání. Večer jsem místo v nálevně, strávil na policejní stanici v Rumburku. Po hodině a půl sepisování zápisu jsem odjel domů. Strážníci byli milí, akorát té byrokracie bylo trochu více, než jsem tušil.
Spal jsem kupodivu dobře. Ráno mě probudí hluk. Vyběhl jsem na zahradu umístěnou za domem. Uprostřed stál chlap menšího vzrůstu ve vojenské bundě. Tehdy mi ani nedošlo, že byla moje. Zavolal jsem na něj a zeptal jsem se ho, co tam dělá. Odpověděl, že prochází okolo a spí v lese. Tak jsem mu řekl, ať tam počká, že si dojdu pro telefon. Když jsem se vrátil, už tam samozřejmě nebyl. Tak volám na policii, že jsem viděl podezřelého. Přijeli za chvilku, byli na náměstí u voleb. Popsal jsem jim situaci, dotyčného a směr, kam se asi vydal. Za domem máme pole, vedle něho na straně úvoz a za tím polem už začíná les. Krásné místo. Policisté odjeli, s tím, že ho budou hledat. Nedalo mi to, a šel jsem se podívat do toho úvozu. Je cca 100 metrů od domu, jako dítě jsem si tam hrál. I teď si tam mé děti s kamarády na podzim rozšiřovali přístřešek, který na konci úvozu původně postavili vnuci sousedů.
Hned na začátku úvozu jsem narazil na tašku a v ní byly prodlužovací kabely z naší chalupy. A tak volám znovu policii, že jsem našel lup. Doporučili mi, ať od něj odejdu. Stál jsem na začátku úvozu a sledoval ho i příjezdovou cestu. Za chvilku přijeli další policisté s psovodem. A kde prý mám ten luk, vtipný omyl. Ukázal jsem jim na tašku a oni začali stopovat. Já šel do chalupy a čekal.
Netrvalo to dlouho a chytli ho. Bezdomovce, který se utábořil v onom přístřešku. A spolu s ním i hromadu věcí z mého domu. Talíře, příbory, mýdla a kromě dalších krámů asi nejcennější věc. Porcelánovou sošku Panny Marie, kterou má máma dostala od své mámy. Ta zůstala naštěstí nedotčená. Policie vše zabalila, odvezla na stanici, včetně dotyčného, a mě čekal další krásný podvečer sepisováním událostí dne. Sbohem má představo volného víkendu a pohody. Zvládli jsme to již asi za dvě hodiny, kdy jsem musel strávit čas popisováním hodnoty ukradených věcí. Už vím, že jsme na chalupě měli sadu 56 vidliček s hodnotou 212 korun. Zpátky jsem dorazil večer, už bez chuti zajít na pivko.
V neděli dopoledne mi volala policie, že se dotyčný ke všemu přiznal, a že mi tedy mohou vydat důkazní materiál. Při příjezdu k policejní stanici vidím Kunu, jak jsem onoho bezdomovce později pojmenoval, jak z ní odchází. Prý se ke všemu přiznal a oni ho museli pustit, protože škoda nebyla veliká, a dále bude vyšetřován na svobodě. Když jsem jim řekl, že odpoledne odjíždím do Prahy, dostalo se mi příslibu, že se na chalupu zajedou podívat.
Po dalších dvou hodinách odjíždím ze služebny, odvážím své věci, které nechávám na chalupě, a směruji si to směrem k Praze. Úžasný víkend plný pohody, říkám si. Později má žena s úsměvem na rtech vypráví, že nedokážu být sám, a když už si vyhradím víkend pro sebe, tak si pozvu bezdomovce.
Máme s kámoši takový zvyk, že si v neděli večer chodíme na umělou stěnu zalézt. Má to samé výhody: po víkendu, obvykle stráveném s rodinami, nás ženy rády pustí. Na stěně je volno. A navíc se tím odstraní nedělní deprese, vznikající z přemýšlení nad nadcházejícím pracovním pondělím. Mimochodem, ta začíná působit vždy v 16:15.
A tak jedeme v onu neděli v 23:15 autem ze stěny, když se mi na displeji auta objeví volání od Policie Rumburk. Ano, už jsem si jejich telefon uložil. „Dobrý večer, jeli jsme Vám zkontrolovat chalupu a našli jsme ho tam znova. A tentokrát Vám tam založil i oheň,“ dodal policista. Drahý Kuna, se tam vloupal znova. Zabezpečené dveře rozštípal sekyrkou a protože vypínáme elektřinu, tak si tam svítil svíčkou, od které chytil igelit, pokrývající v rámci stavby dveře. Naštěstí policisté přijeli akorát, aby oheň uhasili, a našli Kunu spát dole v přízemí.
Ó díky, Policie, za záchranu chalupy!
„Mohl byste přijet, nebo alespoň sehnat někoho místního, kdo bude jednat Vaším jménem?“ požádal mě policista. Jardu jsem probudil ze spánku. Později referoval, že na místo přijeli tři hasičské vozy a čtyři policejní. Druhý den dopoledne tam jela na zápis má sestra. Kuna šla ve zkráceném řízení a dostala deset měsíců. Asi už je na svobodě.
A tak to nakonec dopadlo dobře, pojišťovna uhradila škodu a má sestra s mámou strávili další víkend uklízením a praním.
A rekonstrukce? Ta pokračovala klasicky, za měsíc jsme se nepohodli se stavbyvedoucím a firmou, která rekonstrukci prováděla. Dokončil nám ji jeden z jeho zaměstnanců, ze začátku se snažil a nakonec i jeho jsme museli vyměnit.
A tak zůstalo plno nervů, jeden příběh a stále nedořešený případ nálezu zbraní ze začátku. Ale i tak, na závěr díky Policie, když jsem zažil, kolik zbytečného papírování máte, jsem Vám více než vděčen. A tak snad aspoň takto se Vám dostane trochu satisfakce.
