Článek
Změny, kterým zpočátku vzdorujeme
Některé změny přicházejí plíživě – pomalu, nenápadně, tiše. O jiných se mluví nahlas, provázejí je emoce, odpor a obavy. Důvody bývají různé – ekonomické, pohodlnosti, ale často také zakořeněné ve zvyku a strachu z neznámého.
Vzpomínám si na zákaz kouření v restauracích. Ještě dnes si vybavuji, jak se tehdy zdál nemyslitelný a kolik lidí proti němu bojovalo. A přitom o pár let později už nikdo nechce návrat zpět. Jen občas se pousmějeme nad tím, jak vášnivě jsme o tom kdysi debatovali.
Podobně se dnes dívám na odpor vůči budoucímu zákazu klasických aut. Boj, který za pár let už také nikdo nepochopí.
Změna, o které se málo mluví
Od 1. ledna 2026 vstoupí v platnost nový zákon č. 268/2026 Sb., který nahradí dosavadní občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.). V něm se nově objevuje věta, která by mohla změnit naše kulturní prostředí:
„Platí, že lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření.“
Jedna krátká věta. A přesto zásadní krok vpřed.
V prostředí, kde je facka či pohlavek dítěti stále považován za běžnou součást výchovy, může znamenat obrat. Kde si rodiče tímto způsobem léčili vlastní frustraci, traumata nebo neschopnost komunikovat, otevírá se teď možnost učit se něco nového – respektující přístup k dětem.
A přesto mnoho lidí stále hledá důvody, proč „to nejde jinak“.
Jenže právě ti, kdo v tom sami vyrůstali, by měli usilovat o to, aby jejich děti už nemusely procházet stejnou zkušeností.
Když osobní hranice narazí na tradici
Sám mám s obhajobou fyzických trestů bolestnou zkušenost. Kvůli tomuto tématu jsem se musel rozloučit s lidmi, s nimiž jsem dlouhá léta vyrůstal. Jejich obhajoba „výchovné facky“ pro mě představovala hranici, kterou jsem odmítl překročit.
Bylo mi to líto, ale nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval. Zdravá výchova mých dětí je pro mě důležitější než přátelství s lidmi, kteří ospravedlňují fyzické trestání nebo ponižování dětí.
Změna, která přichází pomalu – ale jistě
Vím, že změna nepřijde přes noc. Přesto věřím, že právě tato věta v zákoně ji urychlí. Možná potrvá celou generaci, než se nové pojetí výchovy stane kulturním standardem. A možná naše děti už nepochopí, proč jejich rodiče vůbec museli takové věci řešit.
Podobnou cestou si naše společnost prošla v minulosti – třeba v otázce domácího násilí na ženách. Ještě v padesátých letech bylo „v pořádku“ a normální. Teprve feministické hnutí v šedesátých letech začalo tuto realitu měnit. Dnes je nepřijatelné a trestné.
A smutnou ironií mého osobního příběhu je, že člověkem, který mému synovi ublížil, byla žena. Věřím ale, že právě ženy budou teď stát v čele této nové změny – a že my muži bychom je v tom měli maximálně podpořit.
