Článek
Opravdu mě překvapilo, že můj první článek na téma fyzického trestání dětí, měl docela slušnou odezvu a čtenost.Než budete číst dále, přečtěte si prosím první (zde), aby Vám následující slova zapadla do kontextu.
Čtenost navíc vynikla v porovnání s mým předchozím článkem na téma adrenalinového životního prožitku, kdy jsem spadl do ledovcové trhliny (najdete zde), někteří z Vás komentovali neznalost mé sociální bubliny, tak třeba se z tohoto příběhu dá trochu pochopit.
Ale zpět k tématu. Věřím, diskuze, která vznikla pod článkem, už sama o sobě splnila jeho účel. Věřím, že alespoň pár z Vás se nad tím zamyslelo a už to samo o sobě byl hlavní účel publikování.
Nejdříve se vrátím k příběhu, který byl motivací napsání. Opravdu mě překvapilo, že některé reakce byly ve smyslu, můj pozemek, mám právo si na něm dělat co chci.
Opravdu hraje ve fyzickém trestání roli taková věc? Tedy když dítě přejede na kole můj pozemek, mám právo ho zfackovat?
Představte si stejnou situaci, kdy můj pozemek chce přejet na kole dospělý. A když mu to vytknu, tak na mi řekne, že chce jenom projet. Budu trvat na svém, aby hned sesedl? ….možná. A co když odmítne a začne na mě křičet. Budu mu vyhrožovat fackou?… asi sotva. Začnu se s ním hádat, možná se ním přestanu bavit, protože ho budu považovat za hrubiána a neomalence. Ti klidnější z nás se mu to pokusí vysvětlit. A on se mi možná pokusí vysvětlit, že chce jen projet a opřít to kolo o sloup. Když budu poslouchat.
Tak proč nás vůbec napadne, že děti můžeme vychovávat fyzickým násilím a dospělé ne?
Pustím, se teď na tenký led. Třeba je to jenom kvůli našemu vlastnímu strachu a pocitu moci. Dospělého neuhodíme, protože co kdyby nám to vrátil. A tou fackou či pohlavkem dáme dítěti jasně dáme najevo, kdo tady drží v rukou otěže. A my přece chceme ovládat, kontrolovat. Akorát tomu říkáme vznešeně výchova!
Mimochodem, celá ta událost se odehrála na mém vlastním pozemku. Bylo to mé dítě a já jsem mu dokonce řekl, ať na tom kole odjede pryč a dovolil jsem mu tam jezdit. Ptáte se, proč tedy sousedce vadilo, že tam mé dítě jezdí a proč to neřekla mě? Prý kvůli bezpečnosti Všech…můj názor ji nezajímal.
Zajímavé ještě ve vašich reakcích bylo, že se nikdo nepozastavil, nad tím, že jsem donutil své dítě se sousedce omluvit, za to, že na ní křičelo. A že její reakce byla totálně neadekvátní, viz předchozí článek.
Ale dost k příběhu. Některé reakce odkazovali na mou sociální bublinu. To je velmi relevantní poznámka. Měl jsem to štěstí, že ač jsem vyrůstal v typicky dělnické rodině, dalo by se říci až ukázkově proletářské, mí rodiče mě nikdy neuhodili. Jednou mi můj táta vyprávěl, že když vyrůstal, tak mu můj děda, kterého jsem nikdy nepoznal, držel hlavu a opakovaně s ní mlátil o zeď. Vyrůstali na vesnici v šedesátých letech. Možná díky tomu se zařekl, že on se tak k dětem chovat nebude, no, teď už se ho bohužel nezeptám.
Dnes žiji v Praze v klasické středostavovské rodině. Řekl bych až nudně průměrně. Někdo by mohl říct, že nikoliv, že mé okolí je spíše progresivní a nadprůměrné. Těžko soudit.
Hodně reakcí bylo ve stylu, už nic jiného nefunguje, tak se musí fackovat, nebo i jen pohlavkovat. A že to opravdu pomůže. Ano, emoční reakce dítěte je v té chvíli přerušena a mám klid. Příště, až mě žena neuposlechne, tak jí dám pohlavek. Myslím, že můj další článek pak bude o tom, jak se vyrovnat s rozvodovými traumaty.
Pointa mé argumentace je, že věřím, že fyzické tresty dětí jsou i o našem okolí a o tom jak to my všichni dohromady vnímáme. A že když si uvědomíme, že se jedná především o naší neschopnost či nezralost, či jen prostě tolerované zjednodušené řešení, najdeme jiné cesty. Cesty, které povedou k tomu, že si děti nebudou z dětství odnášet zážitky, které je pak budou pronásledovat celý život.
Na závěr zkusím ještě jeden příměr. Má ukázat, jak hodně nás ovlivňuje sociální zvyklost a právo, které vymezuje naše chování.
Je to teprve pár let, co se zakázalo kouřit v restauracích. Bylo kolem toho hodně diskuze a hodně obhájců původní normy. Dnes ti samí lidé, co obhajovali kouření v restauracích, by do takové už dnes ani nešli. Chtějí sedět v čistém prostředí a když mají potřebu, dají si cigárko venku. Ještě více jich, ale, kouřit přestalo. Schválně se takových lidí okolo sebe zeptejte, jestli by chtěli kouření v hospodě znovu povolit.
A tak se znova opakuji, věřím, že zákonná úprava zákazu fyzických trestů přispěje k menšímu počtu traumatizovaných dětí!
