Článek
Poslední dobou se, asi s ohledem na připravovaný zákon, objevilo v různých médiích mnoho článků na téma fyzického trestání dětí. Sám jsem překvapen, kolik lidí je schopno obhajovat nezbytnost takovýchto výchovných metod. Ale celý svět okolo nás je rozdělený a nepochopení protistrany či nechuť pochopit názor druhého máme asi v genech. Přesto mám, asi díky velmi smutné životní zkušenosti, o kterou se s vámi podělím dále, potřebu se přidat k obhájcům zákazu fyzických trestů u dětí a když tímto článkem ovlivním jen jednoho z vás, bude to pro mě velká satisfakce za čas, který jsem tomu věnoval.
Nejprve začnu úplně jednoduše. Ctím a svým dětem, mimochodem mám dva kluky devět a jedenáct let, vštěpuji jednoduchou zásadu: „Nečiň ostatním, co nechceš, aby ostatní činili tobě.“ Stačí si jen představit, jak bychom se cítili, kdyby nám někdo dal třeba „výchovný pohlavek“. Naštvaně, poníženě, nepochopeně, a hlavně s nutností to vrátit. Někdo přímo fyzicky, většina z nás pak nepřímo daleko rafinovanějším způsobem, který bychom nikdy nikomu nepřiznali. A proč si myslíme, že to dítě by mělo být jiné? Ano, třeba nás bezmezně miluje a vidí v nás vzor. Ten pohlavek ale bude mít v sobě a přijde doba, kdy nám to vrátí. A třeba tím, že tak bude činit našim milovaným vnoučatům.
Další pohled je už trochu komplikovanější. Většinou je fyzický trest naším vlastním zkratem, kdy jako dospělí, třeba kvůli únavě nebo jiným emocím v hádce, hledáme řešení. A připustit si, že jsme natolik hloupí, že nás nic jiného nenapadne, neumí skoro nikdo.
A pak se samozřejmě jedná o společenskou zvyklost. Nikoho z nás už dnes (většinou) nenapadne dát facku svému partnerovi. Přitom ještě v nedávných generacích to bylo normou, na kterou se běžně kreslily vtipy. Tak proč tomu tak není u dětí? Jenom proto, že nezvládáme své emoce, neumíme řešit své problémy a prošli jsme si špatnou výchovou, tak to mají odnést zrovna ti, které milujeme?
A teď ten příběh, který mě motivoval k uvedenému zamyšlení. Moje máma pochází z velké rodiny a měli jsme ve zvyku jednou ročně uspořádat oslavu pro toho, kdo zrovna oslavil kulaté nebo půlkulaté narozeniny. Protože máme v rodině rovněž velkou chalupu, oslava se konala vždy na ní. Sjížděli se převážně bratranci a sestřenice v podobném věku. Postupně se přidali i nějací známí nebo sousedi z oné chalupy, v závislosti na tom, čí oslava se konala nebo kdo zrovna mohl. A tak jsme slavili narozeniny – už nevím čí – a můj starší syn, tehdy mu bylo devět let, přijel za mnou na kole, aby se se mnou podělil o nějaké moudro. Když odjížděl od stolu, kde jsme seděli, zastavila ho sousedka, aby tam nejezdil na kole. Syn jí řekl, že ok, ale že jenom odjede. To se nelíbilo sousedce, která chtěla, aby sesedl hned, a můj syn na ni začal křičet. Sousedka mu začala vyhrožovat fackou. Teprve tehdy jsem zasáhl. Asi jsem měl udělat dříve, ale nějak jsem věřil, že se budou schopni domluvit. Vznikl z toho velký spor na téma, zda je fackování v pořádku či ne. Nechápal jsem, jak někdo může něco takového obhajovat. Debatu jsme bez výsledku ukončili. Nicméně já nepovažuji ani křičení mého syna za správné, a tak jsem ho donutil se za své chování sousedce omluvit – za to, že na ni křičel.
Její reakce je pro mě dodnes nepochopeným šokem. Ačkoliv ona sama máma dvou dětí, začala ono devítileté, brečící, dítě ponižovat, sama na něj zvýšila hlas, až skoro křičela, a začala nejen vyžadovat absolutní poslušnost, ale znovu vyhrožovala násilím. Tehdy jsem se teprve vzpamatoval z šoku a utnul jsem to. Ještě horší byla reakce okolí. Ti se chtěli dál bavit, a tak nedošlo k vyřešení sporu. Velká část okolí neviděla, co se stalo, a ani neprojevila zájem to zjistit. Dopadlo to tak, že jsem se přestal vídat s některými příbuznými a známými. Část z nich považovala reakci sousedky za přiměřenou a reakci mého dítěte vnímali jako chování nevychovaného „spratka“, který si opravdu zaslouží pár facek. Část lidí, ti, kteří situaci viděli, nebo ti, kteří mají jiná hodnotová kritéria, zůstali mými kamarády. Věřím, že kdyby společnost měla mantinely fyzického trestání nastavena, jak je dnes v civilizovaném světě běžné, osobně bych si tímto traumatickým zážitkem nemusel projít.
