Článek
„A do háj…,“ sníh se pode mnou propadl a v mžiku jsem se ocitl v jiném světě. Studeném, tichém a velmi, velmi klidném…
Psal se rok 2008, byl první říjnový víkend a spolu s dalšími třemi kamarády jsme se rozhodli, že se posuneme na trochu jinou úroveň v lezení do hor. Cílem byl Grossvenediger (3666 m n. m. - výška se může lišit dle zdroje). Nejedná se o žádný zářez, kterým by se mohl někdo chlubit. Kousek pod jeho vrcholem dokonce vede turistická cesta, a znám mnoho lidí, kteří stanuli na jeho vrcholu a byli překvapeni jeho jednoduchostí. Vlastně je to takový dupák, jak se říká.
Ale zpět k onomu říjnovému víkendu. Šli jsme z jihu tzv. normálkou, cílem toho dne byla chata Defreggerhaus a její winterraum, tedy místnost, kde se dá přenocovat i mimo běžný provoz chaty. Na Johannis Hutte, což je chata v polovině cesty, jsme došli kolem poledne za hustého sněžení. Dali jsme si oběd a rozhodli se pokračovat dál, už jenom ve třech.
V té době ještě nebylo běžné mít navigaci v mobilu a cesta se hledala jen velmi obtížně. Přesto jsme, i přes přibývající sníh, pokračovali pomalu výš, střídajíce se v prošlapávání cesty. Vždy, když jsme se už už cítili ztraceni a zvažovali návrat, objevil se další ukazatel a naznačil, kam směřovat dál. A tak to šlo až do okamžiku, kdy ukazatele prostě zmizely.
Všude okolo nás bylo minimálně půl metru sněhu a hustá mlha. Ukazatele nikde. Náhle se v poryvu větru před námi objevil sloup nákladní lanovky. Padlo rozhodnutí dojít k němu a dál pokračovat pod lanovkou. Cesta k tomu nepříliš vzdálenému sloupu trvala snad další hodinu. Kdo se někdy brodil čerstvě napadaným sněhem, ví, o čem mluvím.
Nakonec jsme se, naprosto vysílení, prohrabali ke zmíněnému sloupu, jehož zářivě modrou barvu mám stále před očima, a propadli beznaději. Sloup stál na okraji hlubokého údolí a lana lanovky vedly přes něj nahoru (dnes vím, že jsme byli na hřebeni někde pod Kapunitzköpflem ve výšce asi 2816 m n. m.).
Bylo okolo sedmé hodiny večer, stmívalo se, a jít zpátky do údolí by byl obrovský risk. A tak jsme si našli velký kámen, vyhrabali pod ním ve sněhu díru, přes ní přetáhli celtu, kterou jsme upevnili cepíny, a v takhle vzniklém bivaku přečkali jednu z nejdelších nocí mého života.
Hlavní vzpomínkou na tu noc byl čas. Čas, který se náhle nehýbal, a já v něm mohl, jakoby v úplně jiné dimenzi, vnímat rychlost okolního světa. Jeho nesmyslnost. Dotýkat se hranic, které jsem neznal. Bylo mi v té době 34 a cítil jsem se na vrcholu sil. Kariérně se mi dařilo, žil jsem pro cestování a užíval si života plnými doušky. Žil jsem rychle a věřil, že tak to má být.
Měli jsme spacáky i karimatky, a i tak nám byla hrozná zima. Ležel jsem přitisknutý na kamaráda, dostával křeče do nohou, a přesto jsem se snažil ani se nepohnout a neprotáhnout. Každý pohyb totiž znamenal ztrátu nahromaděného tepla.
Čas stále neubíhal, nevím čím to bylo, snad adrenalinem, nebo jenom únavou a neschopností se odevzdat spánku. Úplně se zastavil. Mezi nekonečnými chvílemi uběhlo sotva pět minut. Současně jsem si ale začal uvědomovat, jak bezvýznamné životy žijeme. Jak jsme ve vleku událostí, které kolem nás náhodně vznikají a probíhají, a jak je náš vliv na ně mizivý. Pozastavení, které nás nikdo neučí… proč?
Je třetí víkend roku 2023. Po patnácti letech se vracím, znovu ve čtyřčlenné partě, na stejný kopec. Na kopec, kde mi zůstal, jak se v horolezecké hantýrce říká, pytel. Tedy nevylezen. Z naší tehdejší skupiny jsme se na Grossvenediger vrátili dva. Jednoho z nových členů naší party jsem před oněmi lety ještě ani neznal, druhý tenkrát nelezl na kopce.
Jsem v životě o dost dál. Založil si rodinu a kariérně jsem na rozcestí. Zažil jsem mnohé, ale zase žiju rychlý život. Víkendy máme rozplánované a naplněné vždy nejméně na půl roku dopředu. Žena si na to občas stěžuje. Ale nakonec je snad ráda, že toho hodně zažijeme a nesedíme doma.
Vzpomínám na onu dávnou příhodu. Jak jsme přečkali noc a zázračně nezmrzli. Pamatuji si, že mi ráno byla taková zima, že jsem nemohl zapnout zip u bundy, jak se mi třásly ruce. Ale už nesněžilo a my se v pořádku vrátili dolů do údolí a domů.
Lezecky jsem se taky hodně posunul. Kamarád nám v rámci lezecké party věnoval trička. Jsou na něm čísla: 4478, 3798, 3970, 4048, 4011, 3907, 2655, 4010 a 3666. Nejsou na něm už ani všechny kopce, co jsme vylezli, ale to poslední číslo pro mě neplatilo. Grossvenediger. Kluci tam mezitím byli znova, tou normálkou z jihu. Já se tehdy nemohl připojit, ale číslo se na tričko dostalo a připomínalo mi můj nezdar.
V plánu máme tentokrát Nordgrat, tedy severní hřeben. Nemělo by se jednat o nic těžkého, maximálně čtyřky obtížnosti, což na umělce (umělá stěna) leze každý. Samozřejmě, tady v expozici, v délce a vyčerpání, se jedná o jinou úroveň.
Na Kürsingerhütte se dostáváme kolem poledne. Údolím nás přiblížil taxík a těch posledních 600 výškových metrů jsme zvládli za slabé dvě hodiny. V rámci aklimatizace se kluci vydávají na vrchol Keeskogel. Já si mezitím dávám krátký spánek na chatě a pak jim pomalu vyrážím naproti. Před 14 dny jsem se starším synem vylezl Gerlach (Gerlachovský štít na Slovensku) a pořád mě pobolívá levé koleno a pravé stehno, tak to nechci moc hrotit. Potkáváme se ve třech tisících, když už jdou dolů a sedáme si na chvíli pokochat se krásným výhledem do údolí. Cílem je strávit nějaký čas co nejvýše.
Není tu signál, jsme unavení na mluvení a tak jen sedíme, koukáme do údolí a každý je pohroužen sám do své mysli. Užívám si to, chci aby ta chvíle trvala co nejdéle, ale přesto čas uběhne zběsile rychle. Asi ta možnost, že se můžeme kdykoliv zvednout a jít dál, ovlivňuje jeho vnímání.
Druhý den vstáváme ve čtyři hodiny ráno a v pět jsme už na cestě. Za chvilku jsme pod ledovcem. Ten den jde nahoru snad padesát lidí a tak cestu není třeba hledat. Průvodci prošlapávají cestu přes ledovec a s klienty míří nahoru normálkou. My se z ní po hodince odpojujeme a šlapeme pod náš hřebínek. I ten je tak trochu jako Václavák, hezké počasí znamená, že se hodně lezců pokouší o jeho zdolání. Na začátku hřebínku se rozdělujeme do dvojic a pokračujeme nahoru. Jedná se o lehké přelézání kamenů, občas nějaký lezecký úsek, ale maximálně do trojky obtížnosti. Občas nějakého lezce přelezeme, občas někdo předhoní nás, ale nic dramatického nás nečeká. Jenom pod klíčovým čtyřkovým místem musíme čekat, až přeleze parta před námi a trochu tam vymrzneme. Byla to severní stěna, kousek pod vrcholem a foukal tam ledový vítr.
Ve čtvrt na dvanáct jsme nahoře. Spadl ze mě balvan, který mě těch posledních patnáct let tížil. Vrchol byl pořád v obležení lezců, kteří přicházeli a odcházeli. I když jsme čekali hodinu a půl na naši druhou dvojici, která se ztratila někde po cestě a pak se bohužel zdržela za pomalejšími lezci, opět ten čas uplynul hodně rychle.
Zkoušel jsem meditovat, užívat si okolní výhledy, sluníčko a kupodivu bezvětří, které v zákrytu severní stěny na vrcholu panovalo. Marně jsem hledal ono místo z minulosti, kde jsme zůstali přes noc a kde se čas rozhodl pozastavit.
Dolů jsme se navázali všichni čtyři na jedno lano, já šel první. Nejprve pod sedlo Venedigerscharte a pak přes zasněženou pláň dolů po úbočí této čtvrté nejvyšší hory Rakouska.
Na konci pláně už zmizel sníh a objevil se ledovec. Přecházeli jsme ho směrem k protějším skalám a já se vyhýbal sněhovým polím. V odpoledním sluníčku přes ledovec tekla voda a cesta nebyla nejpříjemnější. Ztratili jsme na něm stopy a hledali kudy dál.
Stopy se za chvíli opět objevily a vedly přes sněhové pole, mezi pevným ledovcem, směrem, který jsme potřebovali. Šel jsem první a věřil, že ty stopy vedou do bezpečí. Chyba, kterou, jak doufám, už nikdy nezopakuji.
Křup…. Bylo to hrozně rychlé, cítil jsem, jak se propadám…. Probral jsem se zaklíněný v ledovcové průrvě asi metr třicet široké. Baťohem na zádech zapřený o jednu skalní stěnu a obě nohy s mačkami na botách zaseklé do té naproti. Nade mnou se lano zařízlo asi dvacet centimetrů do sněhu, pode mnou se studeně klenula propast deseti, patnácti metrů.
Napnuté lano znamenalo, že mě kámoši zachytili. Kolmé ledovcové stěny pokračovaly ve stejné šířce až dolů do propasti. Otvor, kterým jsem se propadl, byl necelé dva metry nade mnou.
Čas se zastavil. Zase jsem vnímal jeho neostré hrany a užíval si možnost se hrabat v jeho neurčitosti… Jsem tady a teď, kde je Čas? Co po mě chce? Chce být mým přítelem nebo naopak? Proč mi to dává najevo zrovna tady …
Nakonec jsem se vrátil do reality a začal přemýšlet, co dál. Seděl, či spíše visel jsem v té trhlině a měl úplně čistou hlavu. Veškeré problémy se zdály být neuvěřitelně malicherné a nepodstatné.
„Jsem v pořádku,“ zavolal jsem nahoru kamarádům v odpovědi na jejich otázku, když mě čas zase propustil. Zkoušeli mě vytáhnout, ale baťoh na zádech se zasekl do sněhu nade mnou.
„Pusťte mě trochu dolů,“ zakřičel jsem trochu nelogicky. Otočil jsem se kolem lana, sedl si do něj, tak abych ho neměl přes prsa a hlavu, ale před sebou. Sundal jsem si baťoh a karabinou ho připnul na sedák. Podíval jsem se dolů pod sebe. Do hloubky mi spadla hůlka, která tam teď, zapíchnutá, trčela ze sněhu. Jestli to má být daň za život, tak to dopadlo velmi dobře. Byl jsem sice už hodně unavený, přece jen jsme byli přes osm hodin na cestě, ale na tohle ještě sílu najít musím.
Rozkročil jsem se mezi stěnami trhliny a cepínem jsem se chytil za její horní okraj. Naštěstí jsem tam akorát dosáhl. A pak jsem začal šplhat vzhůru. Když jsem se přehoupl přes okraj trhliny, vyčerpáním jsem nalehl na cepín a jeho lopatka mi způsobila jediné menší zranění na břiše.
Kamarádi zafungovali naprosto ukázkově. První, co šel na laně navázaný za mnou, se vrhl okamžitě po mém propadu k zemi a zarazil cepín do sněhu. Druhý současně zahrabal do sněhu kotvu (z cepínu) a třetí se přiblížil a chtěl mi házet druhý, volný konec lana na pomoc. Naštěstí nevznikla potřeba prusíkovat nahoru (tj. šplhání po laně za pomocí menších lanek obtočených kolem hlavního), ale pro příště si tuto praxi pro jistotu znovu připomenu.
Na konec ledovce jsme poté došli asi za dvacet minut. Čekala nás ještě dobrá hodina a půl chůze zpátky na chatu. Na chvíli jsme se zastavili na malém paloučku a unavení po dlouhém výletu jsme se natáhli do trávy.
Čas si ale zběsile pelášil dál. Už se nezastavil a na moment, kdy jsme si byli na okamžik tak blízko, si ani nevzpomněl.
Ale kdo ví. Třeba se s ním zase potkám. Těším se s ním opět na shledaní v roce 2038 ….
