Další pandemie je nevyhnutelná. Jsme na ni připraveni?

Tichý nepřítel na nás číhá v džungli, na trzích s živými zvířaty, v laboratořích i v lesích, kam zasahuje lidská civilizace stále agresivněji. Někde tam, možná už dnes, se rodí patogen, který má potenciál znovu ochromit celou planetu. Epidemiologové a virologové to opakují stále naléhavěji: příští pandemie je nevyhnutelná. Otázka nezní, zda přijde, ale kdy udeří a jak tvrdě zasáhne. Po zkušenosti s covidem-19 bychom měli být moudřejší a připravenější, jenže skutečnost vypadá jinak.

Historie lidstva je protkána vlnami infekčních chorob, které měnily běh dějin. Španělská chřipka z let 1918 až 1920 si vyžádala desítky milionů životů v době, kdy moderní medicína teprve dospívala. O téměř století později se svět potýkal s koronavirem SARS v roce 2003, který sice nezpůsobil globální katastrofu, ale odhalil zranitelnost vzájemně propojených ekonomik. V roce 2009 se pak virus H1N1 šířil světem rychlostí blesku a znovu ukázal, jak křehká může být lidská civilizace tváří v tvář neviditelnému nepříteli. O několik let později, v roce 2012, přišel MERS, další koronavirový budíček, který si vyžádal stovky obětí především na Blízkém východě.

Právě rodina koronavirů představuje hrozbu, u které bychom měli být obzvlášť ostražití. SARS i MERS mají společného jmenovatele: všechny prokázaly schopnost přeskočit ze zvířat na člověka a následně se šířit mezi lidmi. Koronaviry mají obecně vysoký pandemický potenciál díky své schopnosti mutovat a přizpůsobovat se novým hostitelům. Fakt, že během pouhých dvou dekád způsobily tři významné epidemie, nám ukazuje, že nejde o náhodu, ale o systematický vzorec; příští pandemie by tak velmi pravděpodobně mohla opět přijít z této skupiny.

Každá z těchto krizí měla být varováním. Každá z nich ukázala slabá místa v našich obranných systémech, a přesto jsme si z nich odnesli překvapivě málo ponaučení. Když na přelomu let 2019 a 2020 udeřil covid-19, zdravotní systémy kolabovaly, globální dodavatelské řetězce se zastavily a společnost se ocitla v bezprecedentní krizi. Virus SARS-CoV-2 se stal tvrdou lekcí o tom, jak zranitelní jsme navzdory veškerému pokroku v medicíně a technologiích.

Než se zamyslíme nad tím, jak jsme připraveni, musíme pochopit, proč je riziko nové pandemie vyšší než kdy dříve. Lidstvo zásadně mění podmínky, za kterých patogeny vznikají a šíří se, a činí tak způsoby, které přímo zvyšují pravděpodobnost dalšího globálního vypuknutí nemoci.

Klimatická změna přepisuje mapu infekčních onemocnění. Rostoucí teploty posouvají hmyz a další přenašeče nemocí do oblastí, kde dříve nežili, a s nimi přicházejí i choroby, na které místní populace nemá žádnou imunitu. Extrémní sucha, záplavy a bouře ničí ekosystémy a nutí divokou zvěř hledat potravu a vodu blíže k lidským sídlům. Každé takové setkání je příležitostí pro virus nebo bakterii přeskočit na nového hostitele. Tání permafrostu může způsobit přenos nemocí z mrtvol zvířat, jako například epidemie antraxu na poloostrově Jamal na Sibiři v roce 2016.

Ničení lesů a invaze do dosud nedotčených ekosystémů staví lidi tváří v tvář zvířatům, která hostí neznámé patogeny. Když kácíme pralesy pro plantáže nebo těžbu, bořením přirozených bariér vytváříme mosty pro zoonózy, tedy nemoci přecházející ze zvířat na člověka. Většina moderních pandemií má přesně tento původ.

Současně žijeme v éře bezprecedentního urbanistického rozvoje. Megaměsta s desítkami milionů obyvatel nabízejí ideální prostředí pro šíření nákaz, zejména když rychlý růst předbíhá rozvoj sanitární infrastruktury. Přelidněné čtvrti, nedostatečný přístup k čisté vodě a zdravotní péči, to vše vytváří živnou půdu pro epidemie, a když už se nemoc rozšíří, moderní letecká doprava ji dokáže roznést po celé planetě během jediného dne, dříve než vůbec zaznamenáme první příznaky.

Ani způsob, jakým produkujeme potraviny, nám nepomáhá. Průmyslový chov zvířat koncentruje tisíce nebo desetitisíce jedinců na malém prostoru, kde se patogeny mohou snadno šířit a mutovat. Tyto podmínky podporují vznik antimikrobiální rezistence a zvyšují šance, že se virus adaptuje na přenos mezi druhy. Globální potravinové řetězce pak mohou kontaminované produkty doručit kamkoliv na světě během několika dnů. Zvýšená migrace zvířat a živočišných produktů každoročně přináší nové kmeny ptačí chřipky cirkulující mezi divokými ptáky po celém světě, a intenzivní drůbežářské metody zvyšují pravděpodobnost, že se domácí ptáci nakazí od divokých a virus se přenese na pracovníky v drůbežárnách.

Prevence pandemií je z pohledu politiků nevděčná disciplína. Investice do systémů, které mají zabránit krizi, se vyplácejí pouze tehdy, když ke krizi nedojde, což je paradoxně neviditelný úspěch. Žádný politik nezíská volby slibem, že zabránil pandemii, o které nikdo neví. Mnohem snadnější je utrácet peníze za viditelné projekty s okamžitým dopadem.

Když už ohniska nákazy vypuknou, rozhodnutí o restrikcích, lockdownech nebo povinném očkování jsou mimořádně nepopulární. Covid-19 ukázal, jak rychle se společnost dokáže rozdělit v otázkách, které by měly být čistě odborné. Dezinformace o vakcínách, konspirační teorie o původu viru a politizace zdravotních opatření vytvořily prostředí, ve kterém racionální diskuse často ustupuje do pozadí.

Šíření dezinformací není jen vedlejší produkt digitální doby, ale aktivní síla, která podkopává důvěru ve vědu a instituce. Sociální média vytvářejí uzavřené bubliny, kde se lidé setkávají pouze s informacemi potvrzujícími jejich přesvědčení. Výsledkem je společnost rozdělenější než kdy dříve, kde přístup k očkování nebo dodržování preventivních opatření se stává otázkou politické identity spíše než veřejného zdraví.

Tato polarizace představuje možná ještě větší hrozbu než samotné patogeny. Žádná vakcína, žádný lék a žádná preventivní strategie nemůže fungovat efektivně, když je společnost hluboko rozdělená a nedůvěřivá vůči vědeckým autoritám. Pokud má lidstvo čelit příští pandemii úspěšně, musí nejprve vyřešit krizi důvěry a soudržnosti.

Odpověď je nepohodlná a odborníci se shodují, že nejsme dostatečně připraveni. Ačkoliv pandemie covidu-19 přinesla obrovský skok ve vývoji vakcín, testovacích metod a pochopení epidemiologie respiračních chorob, investice do prevence a připravenosti už opět klesají, krize rychle vyprchává z kolektivní paměti a s ní i politická vůle k systémovým změnám.

Vzdělání v oblasti infekčních chorob a veřejného zdraví zůstává na mnoha místech podfinancované. Studenti medicíny a zdravotníci často dostávají jen okrajové informace o epidemiologii a krizovém řízení, veřejnost pak postrádá základní znalosti o tom, jak se šíří nákazy, proč je vakcinace důležitá a jak správně reagovat na zdravotní hrozby. Toto vakuum často vyplňují dezinformace šířené sociálními sítěmi rychleji než jakýkoliv virus.

Investice do vývoje nových vakcín a antivirotik jsou nedostatečné vzhledem k hrozbě, které čelíme. Farmaceutické společnosti jsou ziskové organizace a výzkum patogenů, které možná nikdy nezpůsobí pandemii, není ekonomicky atraktivní. Veřejné financování základního výzkumu v mnoha zemích stagnuje nebo klesá a systémy včasného varování, které by měly zachytit nové ohniska nákazy dříve, než se rozšíří globálně, jsou nerovnoměrně rozvinuté a často jim chybí mezinárodní koordinace.

Přitom víme, co funguje. Nejúčinnější obranou proti pandemii jsou čtyři pilíře: trasování kontaktů, masivní testování, kolektivní očkování a vzdělávání veřejnosti. Nic lepšího zatím nemáme. Trasování umožňuje rychle identifikovat a izolovat nakažené, než stihnou nakazit další, široké testování odhaluje ohniska nákazy v raných stádiích, vakcinace poskytuje nejsilnější štít proti závažným průběhům nemoci a snižuje přenos, a vzdělání veřejnosti zajišťuje, že lidé rozumí rizikům a jsou ochotni spolupracovat na ochranných opatřeních. Tyto metody jsou osvědčené, efektivní a relativně dostupné. Problém není v tom, že bychom neměli nástroje, ale že je nedostatečně využíváme a investujeme do nich.

Uprostřed všech varování a pesimistických scénářů existují i pozitivní signály. Globální komunita si začíná uvědomovat, že izolovaný přístup jednotlivých států k pandemické hrozbě prostě nefunguje. Členské země Světové zdravotnické organizace nedávno přijaly první globální dohodu o připravenosti na pandemie, historický dokument, který má ambici zlepšit mezinárodní koordinaci a zajistit spravedlivější přístup k vakcínám a lékům. Dohoda se snaží poučit z chaosu, který provázel počáteční fázi covidu-19, kdy země soutěžily o ochranné pomůcky a vakcíny šly především do bohatých zemí.

Vědecký pokrok, který pandemie covidu-19 vyvolala, je ohromující. Vývoj mRNA vakcín v rekordním čase ukázal, že když je politická vůle a financování, lidstvo dokáže zázraky. Technologie, které byly ještě před pár lety experimentální, se staly klíčovým nástrojem v boji proti nemoci. Farmaceutické firmy a výzkumné instituce nyní mají platformy, které mohou být rychle přizpůsobeny novým patogenům. Investice do antivirotik a diagnostických nástrojů vzrostly a připravenost na rychlou reakci se výrazně zlepšila, ačkoliv otázka globálního přístupu k těmto technologiím zůstává bolestivě nevyřešená.

Systémy sledování a včasného varování prošly také výrazným posilováním. Globální sítě monitorující infekční nemoci se rozšířily, laboratoře získaly lepší vybavení pro genetické sekvenování virů a mechanismy pro sdílení dat se zrychlily. Blockchain technologie nabízí revoluci v trasování infekčních nemocí díky své schopnosti zajistit neměnnost dat, transparentnost a sledovatelnost. Pomocí této technologie lze sledovat pohyb pacientů, data z postižených oblastí v reálném čase a strategie boje proti nemocem, přičemž potenciálně nakažené případy mohou být monitorovány přesně a spolehlivě. Umělá inteligence a strojové učení pak mohou pomoci při vývoji modelů šíření nemocí a předpovědi dalších pandemií, ovšem i zde platí, že pokrok není rovnoměrný a chudší regiony často zůstávají mimo tyto sítě, což vytváří nebezpečné slepé úhly v globálním dohledu.

Další pandemie přijde. Je to jistota, se kterou musíme počítat. Můžeme jen doufat, že až udeří, budeme připravenější než minule. To vyžaduje především změnu přístupu celé společnosti. Potřebujeme politiky ochotné dělat nepopulární, ale správná rozhodnutí. Potřebujeme vzdělanou veřejnost schopnou rozlišit fakta od manipulace, a hlavně potřebujeme globální solidaritu, protože viry nerespektují hranice.

Máme nástroje, máme znalosti a dokonce máme rostoucí mezinárodní rámce pro spolupráci. Co nám stále chybí, je dostatečná politická vůle a společenská soudržnost. Čas plyne a s každým dnem roste pravděpodobnost, že někde na světě se zrodil další nebezpečný patogen. Můžeme čekat se založenýma rukama, nebo můžeme jednat. Historie nás bude soudit podle toho, jakou volbu uděláme dnes.