Článek
Demokracie je diskuze – otevřená, často nepříjemná, ale nezbytná. Každý hlas má váhu. Nejen ten, který hodíme do urny, ale i ten, který zazní v hospodě, online nebo u večeře s rodinou. Když lidé přestanou mluvit o tom, koho volí, zmizí z veřejného prostoru argumenty, zodpovědnost a schopnost rozhodovat společně. Pokud chceme silnou demokracii, musíme být ochotní o ní mluvit.
Ticho jako obranný mechanismus
Jedním z klíčových důvodů, proč se lidé vyhýbají politické diskuzi, je psychologický jev známý jako kognitivní disonance. Jde o nepříjemné vnitřní napětí, které vzniká, když jsou naše činy v rozporu s našimi hodnotami. Mozek v takové situaci hledá způsob, jak tohle napětí zmírnit a nejjednodušší cestou je zcela se vyhnout debatě.
Typickým příkladem může být člověk, který se považuje za slušného, tolerantního a demokraticky smýšlejícího, ale ve volbách podpoří stranu, která sice slibuje tradiční hodnoty, zároveň však prosazuje omezování práv menšin, oslabování nezávislosti soudů nebo přibližování se autoritářským režimům. Vnitřní nesoulad mezi tím, kým si myslí, že je, a tím, co svou volbou fakticky podporuje, vyvolá psychologické nepohodlí. Místo poctivé sebereflexe a ochoty podívat se těmto rozporům do očí se často spouští únikový mechanismus: „O tom se nebavím. Je to moje soukromá věc, koho volím.“
Tím se lidé chrání před bolestivým střetem mezi svým vědomím a realitou. Mlčení je pak únikový manévr a je to způsob, jak si zachovat o sobě obraz jako o slušném člověku, aniž by bylo potřeba obhajovat volbu, která je s tím obrazem v rozporu.
Demokracie potřebuje transparentnost
Zamlčováním volebních preferencí ztrácíme možnost vést dialog. Lidé se bojí říct, koho volí, protože nechtějí konflikty, jenže právě konflikty, vedeny slušně a férově, jsou zdravé a důležité. Mlčení blokuje diskuzi a vytváří falešný dojem, že všichni lidé kolem jsou buď apatičtí nebo radikální. Ticho se pak stává prostorem, který zaplní ti nejhlasitější a většinou i ti nejnebezpečnější.
Transparentnost v politických postojích znamená nést spoluzodpovědnost za společnost, v níž žijeme. Ve chvíli, kdy se lidé vyhýbají přiznat, koho volí, protože vědí, že daná volba je problematická, přestáváme žít v politické kultuře. Zatajování politických postojů je symptom systémové depolitizace společnosti.
Neochota diskutovat o politice má v Česku hluboké kořeny. Je to historický otisk totalitního režimu, kdy otevřená kritika vlády mohla vést k postihům v práci, ve škole nebo dokonce k uvěznění. Tahle kulturní zkušenost se s námi nese i třicet let po pádu režimu v podobě vnitřní autocenzury. Lidé si tak zvykli, že o volbě se nemluví a nová generace tenhle zvyk přejímá bez toho, aby chápala jeho původ. Tahle kultura mlčení byla posilována v 90. letech diskurzem apolitičnosti – hlavní byl byznys, konzum a soukromý úspěch – politika byla ,,bordel“, kterému se slušní lidé vyhýbají.
Anonymita při volbách nechrání před konfrontací
Tajná volba je jedním ze základních pilířů demokracie. Je to nástroj ochrany a byla zavedena proto, aby lidé mohli volit svobodně, bez nátlaku autorit, zaměstnavatelů nebo rodiny a nebyli kontrolováni, vydírání nebo trestáni za to, jak hlasují. Plenta byla původně štítem proti manipulaci, ale dnešní pojetí volebního tajemství se proměnilo v pohodlné alibi pro vyhýbání se diskuzi. Pokud se někdo rozhodne volit stranu, která chce měnit ústavu, omezovat práva menšin nebo ohýbat právní stát, pak je zcela legitimní se ptát, co ho k tomu vede. Nikoliv proto, abychom ho lynčovali, ale proto, že jeho politická volba ovlivňuje životy nás všech.
Neochota říct koho volíme umožňuje extrémistickým narativům růst bez odporu. Vzniká tak nebezpečný paradox: Ti, kdo se nestydí za volbu autoritářských nebo extremistických stran, ji hlásají bez zábran, zatímco lidé, kteří by je mohli kriticky vyvažovat, mlčí. Do veřejného prostoru se tak dostává zkreslený pohled, ve kterém hlasitá menšina působí jako většina. Demokracie potřebuje, aby občané nejen hlasovali, ale také si stáli za svým hlasem a byli ochotni obhájit své rozhodnutí před ostatními. Plenta má chránit před nátlakem, nikoliv před otázkami a zodpovědností.
Řešení je normalizace politické diskuze
Jestliže chceme silnou demokracii, musíme se naučit znovu mluvit o politice v práci, ve škole i na sociálních sítích. Politická diskuze musí být přirozenou součástí veřejného i soukromého prostoru. Znamená to být ochotný říct svůj názor, vyslechnout jiný a obstát v konfrontaci. Překonat mlčení, přestože to může být nepříjemné. Demokracie je nepříjemná a vyžaduje neustálou péči, střet, zpochybňování i obranu hodnot.
Každá společnost potřebuje kulturu nesouhlasu - prostředí, kde se lidé nebojí mít rozdílné názory, protože vědí, že se o nich dá mluvit. Demokracie je systém, kde má každý právo změnit názor, mýlit se a učit se. To všechno začíná tehdy, když jsme ochotní mluvit, poslouchat a přiznat si, že i naše rozhodnutí mají následky.
