Článek
Česká trojkoalice ANO, SPD a Motoristů sobě schválila novelu mediálních zákonů, která ruší poplatky za veřejnoprávní média a napojuje Českou televizi a Český rozhlas na státní rozpočet. Změna má vstoupit v platnost od 1. ledna 2027, pokud ji schválí parlament. To, co koalice prezentuje jako osvobození občanů od neoblíbené platby, však otevírá otázky, na které zatím nikdo nedal uspokojivou odpověď.
Co se vlastně mění a kolik to bude stát?
Dosud fungoval systém, v němž poplatek platila domácnost, která vlastní zařízení schopné přijímat vysílání. Dohromady šlo o 205 korun měsíčně za televizi i rozhlas. Každá domácnost platila jednou, bez ohledu na to, kolik členů ji tvoří nebo kolik přijímačů v ní je. Tento princip solidarity uvnitř domácnosti nyní zmizí a náklady přejdou na všechny daňové poplatníky plošně, ať televizor vlastní nebo ne.
Klíčová otázka tedy je, odkud vláda peníze vezme. Rozpočty obou médií na rok 2026 činí v součtu něco málo přes 11 miliard korun. Vláda však potvrdila, že instituce čekají citelné škrty, protože se rozpočet vrací na úroveň roku 2024. Od příštího roku má ČT dostat ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun, tedy o miliardu méně, než letos vybere na poplatcích, a ČRo 2,07 miliardy korun, o více než 400 milionů méně. Fakticky to znamená návrat na úroveň roku 2008.
Tyto peníze někde v rozpočtu chybět budou. Vláda je může vzít ze tří míst: buď zvýší daně, sáhne do jiných výdajů, nebo si půjčí a navýší státní dluh. Přesunem veřejnoprávních médií pod státní rozpočet vzroste státní dluh, přičemž odkud vláda peníze vezme, zůstává nejasné. Jinými slovy, poplatek sice zmizí z výpisu bankovních plateb a nemusíte je platit složenkou, ale do státní pokladny ho budeme všichni platit dál, jen jinudy a méně viditelně.
Právě tady začíná demokratický problém. Zákon o televizních a rozhlasových poplatcích dosud explicitně stanovil, že poplatky mají zamezit tomu, aby veřejnoprávní média byla politicky závislá a financována z veřejného rozpočtu. Tento princip vláda nyní jedním zákonem ruší.
Nejde o strašení. Příklad přichází ze Slovenska, kde ke zrušení koncesionářských poplatků přistoupila ještě předchozí vláda. Když se po volbách 2023 vrátil k moci Robert Fico, byla RTVS již plně závislá na státním rozpočtu, o němž rozhoduje vládní většina. Fico a představitelé jeho strany na instituci dlouhodobě útočili, načež přistoupili k systémové přeměně média na novou instituci s výrazně silnějším politickým vlivem na vedení. Autoři dokumentu o tomto procesu upozorňují, že nezávislost veřejnoprávních médií se neztrácí naráz, ale oslabuje se postupně.
Maďarsko nabízí pohled ještě dál do budoucnosti. Během své vlády Viktor Orbán stále více upevňoval kontrolu nad maďarskými médii a vytlačoval alternativní názory. Organizace Reportéři bez hranic zařadila Maďarsko mezi země s nejnižším hodnocením svobody médií v EU. Orbánova vláda sloučila veřejnoprávní televizi, rozhlas a tiskovou agenturu MTI do státní mediální skupiny, kterou opozice označovala za továrnu na lži a vládní propagandistický aparát. Výsledkem byly mimo jiné problémy s korupcí a pravidly právního státu, kvůli nimž Evropská komise zahájila s Maďarskem disciplinární řízení, přičemž zemi hrozilo pozastavení čerpání peněz z unijních fondů.
Ředitel ČRo René Zavoral označil vládní plán za pokus otevřít si cestu k oslabení a politickému ovládnutí média. Opozice návrh považuje za účelovou likvidaci médií a přípravu na jejich zestátnění. Každý pokus o autoritářský režim začíná útokem na média.
Argument o svobodné volbě nefunguje
Zastánci zrušení poplatků vznášejí pochopitelnou námitku: proč platit za něco, co nesleduji? Model na způsob Netflixu, kde si každý platí za službu, kterou skutečně chce, se zdá intuitivně spravedlivý. Jenže veřejnoprávní médium funguje na zcela jiném principu než komerční streamovací platforma.
Netflix vyrábí obsah, který přitáhne co nejvíce platících zákazníků, protože jeho existence závisí na počtu předplatitelů. Veřejnoprávní médium naproti tomu plní funkce, které trh sám od sebe nezajistí: pokrývá témata, která jsou důležitá, ale komerčně nevýhodná, vysílá v regionech, kde by se soukromým médiím nevyplatilo působit, a poskytuje prostor menšinovým názorům a kulturám. Kdyby se financovalo jen od těch, kteří ho právě sledují, muselo by se přizpůsobit poptávce majority a přestalo by plnit svou roli.
Klíčový rozdíl spočívá i v tom, co Česká televize dělat musí, protože ze zákona má povinnost informovat o věcech veřejného zájmu, zajišťovat vyváženost zpravodajství a pokrývat události, které komerčním médiím jednoduše nevycházejí ekonomicky. Nova nebo Prima nemají žádnou takovou zákonnou povinnost a pokud jim téma nevynese dostatečnou sledovanost a inzerenty, prostě ho nevysílají. Veřejnoprávní televize tuto pojistku představuje a právě proto se financuje jinak než komerční média.
Česká televize navíc není sledována tak málo, jak odpůrci koncesionářských poplatků naznačují.. Stardance, jeden z vlajkových pořadů ČT, je formát, který funguje pod licencí v desítkách zemí světa a pravidelně patří k nejsledovanějším pořadům sezóny. Podobně Český rozhlas podle průzkumů dlouhodobě patří mezi nejposlouchanější rádia v zemi, tedy instituci, za kterou lidé údajně platit nechtějí, ve skutečnosti masově poslouchají. Veřejnoprávní obsah konzumují i ti, kdo si myslí, že ne, například prostřednictvím zpravodajství sdíleného na sociálních sítích, dokumentárních snímků dostupných na iVysílání nebo živého přenosu voleb.
Jde tedy o otázku, zda jako společnost chceme médium, které slouží veřejnosti a je odpovědné zákonem stanoveným radám, nebo médium, které bude rok co rok záviset na tom, jakou částku mu přidělí aktuální vládní koalice. Slovenský příklad ukazuje, že odpověď na tuto otázku nebývá trvalá, a že změnit ji zpět, jakmile se věci pokazí, je podstatně těžší než ji postavit špatně.
